Název sbírky symbolizuje zrod nové společnosti, která se vyrovnává se starými pořádky a hledá nové jistoty (zbavený hrdelního práva samozvanců), prozatím je spíš zklamaná, na druhou stranu naděje na lepší budoucnost dosud nezahynula (na útěk do úzkosti je času dost). Přestože je věk zmíněn v samotném názvu, podle mne se tu ještě více než o rozcestí věků jedná o rozcestí věku (a počkat až zasypou jámu), což mimochodem symbolizuje i třiatřicet básní, počet stejný jako dožitá Kristova léta. Jde tu o určitý okamžik změny, která nás nutí k zamyšlení, ohlédnutí se zpátky a hodnocení toho, co bylo a jestli jsme my sami prošli s čistým štítem (emblém divokých let s licencí prošlou).

Celou sbírkou na čtenáře dýchá hodnocení minulosti (ráchám se v minulém věku), a to jak ve vztahu k historii (ach králové vás tehdy zažít), tak v podobě vlastních vzpomínek (celý život pokukujíc jestli ten malý nestojí vedle). Ano, čtenář se skutečně ocitne na určitém rozcestí. Rozcestí, které možná znamená zlom a možná je pouze tím ohlédnutím, po kterém nenuceně pokračuje cesta dál (nebudit malíře, nemarodí stárne).

Zajímavou se jeví určitá dvojakost sbírky. Přestože autor velmi často používá vulgárně laděné dysfemismy, díky mnohým metaforám a propracované skladbě básní přesto neztrácí nic na poetičnosti, básně ani přes tyto tvrdé výrazy nepůsobí obhrouble, naopak působí jako spontánní projev současného muže, který se zlobí a  opovrhuje (aby báby měly o čem šuškat), který však není nudným duševním moralistou (cvrnkáme po sobě třešňové pecky), který ukazuje směrovku s optimistickou vírou, že pořád je proč žít (křičet do okna že přišlo jaro).

Nakonec nabízím poetické zamyšlení složené z názvů básní této sbírky, domnívám se, že vypoví o ladění sbírky víc než tisíc dalších slov: