Na stole mám druhé vydání a ztíženou situaci. O prvním vydání románu psala už Renata &Sindelářová, o filmu Standa Polauf. A co já s tím teď? Polemizovat s nimi? Opisovat se mi nechce, a když už se ke mně kniha zatoulala, skříň s ní nepodložím.
V žádném případě Vieweghův počin nepovažuji za průšvih. Příběh už dostatečně znáte, tak seznámení s obsahem můžeme hbitě přeskočit. Kniha je avizovaná svou rafinovanou kompozicí. S vydavatelem nesouhlasím. Co je rafinované na tom, že autor obsadil do tří klíčových postav románu sourozence? Co je rafinované na tom, že v roce 2010 je jeden z nich úspěšný, zkorumpovaný soudce, druhý umírá na nevyléčitelnou nemoc a třetí tedy je zákonitě ženská? A protože chceme přece dnešní ženskou, tak tu máme investigativní novinářku, která sice bratrem soudcem jako s člověkem otevřeně opovrhuje, neváhá ovšem od něj přijmout jakoukoli prependu, kterou on jako nejstarší bratříček svým mladším čas od času upustí. Z jednoho prostého důvodu. Aby se předvedl, aby jim, těm
sralbotkům, ukázal. Ne, kompozice je jen chytře vymyšlena na úrovni člověka, který se umí kolem sebe rozhlédnout, který si umí rozmalovat hřiště na papíru a zaplnit je figurami, které jednou voní a podruhé říhnou bez kontroly, které se umí poklonit kráse a v kritické chvíli ji uschovají v sobě a aspoň se zkouší chovat racionálně.
Syžet příběhu typicky viewegovský, komerčně vykalkulovaný. Ale, přátelé, to je poklona! Psát intelektuálně nadupané romány v 21.století, bez ohledu na dopad globální finanční krize do řad čtenářů, bez ohledu na odliv čtenářské komunity směrem k internetu a pasivnímu
čučení na bednu, je, střízlivě řečeno, luxus, jenž si člověk v produktivním věku prostě nemůže dovolit. A Viewegh produktivní je, nejen jako autor beletrie. Zmíním zde jeho scénáristickou práci, i když v jeho případě se jedná
"jen" o filmovou adaptaci vlastních knižních předloh. Ale upravovat své kousky je zapeklité, zvláště s režisérem snímku v zádech. Jako když v přítomnosti pedagoga vykládáte davu
"jeho" učební látku a on nesundá propisku ze zápisníku.
Zkusím tu
(asi ne zrovna přesvědčivě) ukázat na to, co román opět posouvá do centra čtenářova zájmu
(prodejní čísla hovoří jasně). A hned tu máme první skoro zápletku. Zatímco Vieweghovu tvorbu téměř každý zlehčuje, paradoxně ví, co řekl kdejaký Ferda při konkrétní situaci. Úsměvné. Jako když nikdo nekouká na Novu a kdejaká babka v koloniálu odříká plynule poslední díl nějakého tamního seriálu a ví, že louže krve ve zprávách měřila v průměru skoro metr. V tomhle by si Michal Viewegh s panem Železným, s tím, co Novu rozchodil, mohli padnout kolem krku. Neznám na české scéně dalšího, jenž by mohl k těm dvěma jmenovaným
valchařům zábavního průmyslu
(týká se marketingu), sednout za jeden karetní stůl. Mají smůlu. Ve dvou se hraje jen lízaný mariáš a ten nestojí za mrhání času.
Tak, co se dá vyzdvihnout? Slovní a situační humor. Napsat hlášku, kterou si národ zapamatuje a bude se s ní častovat v tramvaji. Trpké sondy do chování každého z nás, i když si to nechceme přiznat. Pozdvihnutí komunikace hrdinů nad běžný průměr české populace. Navrtání rádoby uzavřeného světa mužů, který na odvrácené straně postrádá kabát. Duchaplný nápad, zabalit do textu i kecíky někdejších prominentů. Výběr atraktivního prostředí příběhu. Vypracované profily a charaktery jednotlivých postav. Dnešní charaktery, podotýkám. No, čtěte sami. Michal Viewegh: Román pro muže
Vydalo nakladatelství Druhé město v roce 2010
obálka www.druhemesto.cz