Rudolfův (po)hřebChvála čiré radostiPůvod psaní, Páral a jiné svízeleNa cestěU nosuRada pro optimismus aneb Mít svého Lukáška
Meky Žbirka ožije v reedicích, na Symphonic Night i jinakNocleh u Párala, vzpomínka na HrabalaBožena Němcová a magieDavid Copperfield má kulatinyRené Goscinnymu by bylo stoŠok z umělé inteligenceDevět hororů od vikáře MaldenaUž to zase začíná... Škola, povinnostiO statečné princezně aneb Mrvý horší čerta, čert horší čarodějkySkutečný život římských císařů: Jak se vládne světu? S umělou inteligencí lze mluvit jako s člověkemThankskilling Day: Trailer k únikovce, která se mění ve smrtelnou past
Mezi postavením středověkých vládců a počtem jejich dětí vládla snad přímá úměra. Čím větší ovládnuté území, tím více potomků. Karel IV. nebyl výjimka. Naopak, směle se mohl postavit do čela vládnoucích nositelů nových životů. Heslo doby? Co je komu do toho, že plození dědiček je vysoce účelové? Otcovství, v jeho případě obzvlášť, je součástí politiky.
Politický požár uplácán vlastně vlastním kabátem a Karel získal nejenom spojence v politické hře, ale i území Horního Falce, takto věno nevěsty. Jo, jízda! A bingo. 17.1.1350 se jim na Pražském hradě narodil vytoužený a dlouho očekávaný dědic českého trůnu – Václav. Karel už pošilhával po Svídnicku, jediném polském území, které ještě nebylo součástí Koruny české. A tak Vašíkovi tam už k jeho jedenácti měsícům vykoledoval pro jistotu nevěstu. Ale kalamita! 30.12.1351 malý Václav zemřel. Země zase bez dědice. A tak pěkně šablonku. V únoru 1353 umírá i jeho čtyřiadvacetiletá královna matka Anna. A Karel? Notně trudnomyslný si posléze už třináctiletou holku ze Svídnicka bere holt sám, chudák. Svídnicko třeba ke Koruně připojit, o tom žádná. Řítit se do takového dobrodružství lze jen s korunou na hlavě.
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.