Konec dobrý, všechno dobré. Jenže, co když se skončit nechce? Jak se po tom všem, co jsme společně během uplynulých osmačtyřiceti hodin v Bristolu prožili, vrátit zpět do reality všedních dní?

Natáčení Případů detektiva Murdocha: Den třetí.

Pokyny pro dnešní den jsou jasné. „Užij si to na sto procent. Dneska tam jste naposled“. Ano. Nikdo z nás neskrývá smutek. Přestože všechno to, proč jsme sem přijeli, bylo více než naplněno, kdesi v hloubi duše narůstá vzdor, že to přece nemůže být „všechno“, a že tihle báječní lidé a magické prostředí prostě nemohou zítra zůstat jen hezkou, tak trochu neuvěřitelnou vzpomínkou.
 
Dopolední natáčení mě přivádí na Corn Market. Jindy rušné tržiště však dneska zeje prázdnotou a na místě obvyklých stánků stojí kočár, tažený párem mohutných černých koní. Čekají nás dvě scény – pronásledování Murdocha s Annou ujíždějících na kole a útěk zraněného detektiva neznámým městem.


Všechno probíhá podle plánu. Yannickův fanklub zaujímá strategické pozice a radostně vře, když Bisson během scény pronásledování obrací svůj bicykl jen pár metrů před nimi. Natáčení probíhá v klidu, včerejší stres nad nedostatkem času je dnes, poslední natáčecí den, paradoxně ten tam. Krátce poté, co využívám přestávku k podrbání jednoho z koníků, ke mně přichází producentka seriálu, Shauna Jamison. Po otázkách typu, jak se mi natáčení líbí, pokládá dotaz, jehož správný překlad několikrát ověřuji. „Vidíš támhle ty lidi, kteří nám chodí přes scénu?“, ptá se Shauna a ukazuje na nepočetný komparz. „Tak nás napadlo, nechtěla by ses projít v závěrečné scéně před katedrálou?“

Pro studenta, zároveň filmového fandu, není komparz ničím zvláštním. Během studií příjemné zpestření, zároveň nějaká ta koruna navíc, která také neuškodí. Tohle je ovšem něco zcela jiného, a tak můj souhlas se Shauninou nabídkou jenom potvrzuje moje tušení, že tenhle den prostě musí být výjimečný.

O pár chvil později sedím v komfortním minibusu, jenž mě dopravuje do zázemí štábu na kraji města. Mojí první zastávkou je bílý karavan - kostymérna, v níž mě vítá Alex Reda, hlavní kostýmní výtvarník Případů, aby pro mě záhy nalezl patřičné ošacení. Vzhledem k mojí výšce jsem skeptická. Nicméně, nebe je mi dnes zjevně nakloněno, a tak o chvíli později prohlížím svoje nové já, oděné do tmavě vínové imitace šatů z konce devatenáctého století.
 
Následuje maskérna. Protože předci šminkám příliš neholdovali, ke slovu přichází šikovné ruce hlavní maskérky Debi Brennan, která během několika málo okamžiků mění moje nepříliš vzhledné vlasy v drobné kudrlinky. Ještě klobouk a slečna z předminulého století je na světě.

Každý, kdo někdy zkusil komparz ví, že tento úděl, nehledě na film, jehož se týká, má společného jmenovatele: čekání. To svoje si krátím postáváním mezi oběma maxikaravany maskérny a kostymérny. Z blaženého rozjímání mě vytrhává příchod Yannicka Bissona, jehož murdochovský vzhled dramaticky doplňuje krvavá rána na levé paži, ještě dramatičtěji sevřená druhou rukou. Čelím mocnému nutkání detektiva „popíchnout" dotazem, „cože se mu stalo", ale na podobné poznámky nemám právo. Nehledě na to, co se stalo se mnou, jsem stále host a hranice zdejších možností, byť kostým prý všechny smazává, si stále dobře uvědomuji. Teprve v okamžiku, kdy mě Bisson míjí, poznává, s kým má tu čest. Po nefalšovasném úleku následuje pobavená nepublikovatelná poznámka a já s nosem nahoru, s hraným opovržením, odcházím na oběd, k němuž jsem, společně s ostatními komparzisty přizvána.
 
Celé odpoledne probíhá jako v pohádce. Z mého pohledu paradoxně proto, protože mezi komparzisty nalézám mnoho milých lidí, kteří jeví živý zájem o moji osobu, stejně jako Českou republiku. Usazená na kamenné lavici před malým kostelem, obklopena „smetánkou devatenáctého století", si opravdu připadám jako v jiných časech. Lepších.

Jestliže mi skřípění zubů z prvního dne připadalo příliš hlasité, těžko jej srovnávat s tím dnešním, o poznání hlučnějším. Přestože mě množství cizích lidí ujišťuje, jak „úžasně vypadám", dokonce žádá fotografii, necítím se ani trochu dobře. Střed zájmu není mojí doménou a teprve tady zjišťuji, jak nedoceněná je upřímná tichá česká závist, obvyklá v podobných okamžicích.

Scéna, v níž má být vidět můj „lovely face" (?), se odehrává před dominantou Bristolské katedrály. Je to prosté. Mým úkolem není nic snazšího než projít před kamerou, v závěsu do přiděleného partnera, a obdivovat krásy Bristolu, zatímco se před námi bude Murdoch loučit s Annou. Jistě, jednoduché jak facka. Háček je ovšem v tom, že mi na obou očích chybí nezanedbatelné množství dioptrií, bez nichž z celé úžasné scény nezbývá víc než žlutý, naprosto rozmazaný flek. Mého partnera - vodiče - ovšem tato roztomilá situace baví. Neméně pak nejmenovaného herce, který se mi opodál směje (zjištěno na základě pořízených fotografií...). Po několika opakováních je scéna hotová, následuje společná fotografie a potlesk mojí osobě, který mě, ačkoliv na podobné stavy netrpím, skutečně dojímá. Inu, když „účinkování", tak s plnou parádou.

Nezvratný důkaz, že tohle všechno se opravdu stalo, mám ještě pár dní na hlavě v podobě celkem vzhledných kudrlin. Potřebuji ho, protože rušný Bristol následujícího dne nemilosrdně smazává stopy všeho, co jsme tu prožili. Ti všichni, kteří zde byli, však vědí. A kdybychom snad zapomněli? Stačí založit do přehrávače ten správný díl Případů detektiva Murdocha a všechno je rázem zpět. 

Pokud vás zajímá, jak že všechno to, o čem jsem zde psala ve finále dopadlo, klikněte na následující link:

http://www.youtube.com/watch?v=6Wz9lHCMkok


foto: Joshua Gray, Kateřina Sovová

Příprava na poslední scénu