A mezi návštěvníky divadelního představení, jehož jsem byl svědkem, zaseli otázku: „Měli se leknout?“ Jaroslav Foglar věděl, proč je píše v této podobě. Nezapomínejme, přišli na svět v roce 1940, do prostředí v okupované republice a ta potřebovala klaďáky víc než co jiného. Situace, byť v jiných kulisách, se opakovala jak podle kopíráku v roce 1969. Pak slavně oslavily padesátku ještě v roce 1992. Přečetl jsem, jako kluk obzvlášť, foglarovek dost, ale nikde už jsem se nesetkal s tak prvoplánovými plakátovými figurami jako zde. Co s tím může udělat divadlo? Co s tím může udělat bývalý skaut? Robert Bellan se k tomu postavil jediným možným způsobem hodným roku 2010. Zkarikoval známé hrdiny, zgrotesknil jejich přečestný postoj k životu, jejich gesta známé z obrázků přivedl k absurdnu a sentiment známých sloganů dotáhl k absolutní směšnosti. Ale směšnosti z dnešního pohledu. A v tomto momentu odkryl tu propast v chování tehdejších a dnešních výrostků až nečekaně. Asi největší klad inscenace.

Další plus je určené divadelním souborem, jenž titul uvedl. Za to možná divadlo ani nemůže, ale hra je v jejich případě opravdu týmová práce. Hrdiny klíčových rolí počínaje a jednotlivými osobami tvůrčího štábu konče. To není otázka prostřednosti na jednotlivých pozicích, všichni jedou na plný plyn, to je vzácná vyrovnanost. Mimoděk tak podtrhují základní filosofii autora. Ten, pokud jsem si správně všiml, nepěstoval kult kdovíjakých hvězd, a když už, tak ještě spíš těch, které přihlížející a čtoucí publikum řadí spíš k záporným. Je s podivem, jak u těchto plakátových hrdinů je jasné každému, kdo je kdo, a v praxi každodenního života nám to základní lidské rozlišení uniká na míle, možná za obzor.

O Foglarovi se vědělo, že hnutí Woodcraft mu bylo inspirací. Harmonie života člověka s životem přírody z Rychlých šípů zrovna nečiší, ale proklamace neublížit vědomě , když příroda to taky nedělá, je víc jak zřetelná a je jedno, zda základní myšlenka vzešla z něj, nebo Ernesta Thompsona Setona, ke kterému je běžně přirovnáván, či mu v této cestě byl vzorem. Představení, jež se v první polovině zdá až zbytečné, v druhé dostane najednou zvláštní etický náboj a na diváka spadne bůhvíodkud splín promarněných příležitostí. K čemu? To už je opravdu na každém jedinci. Je důležité, že počáteční plytkost a z toho pramenící skepse nad předváděným kusem se vytratila a přišlo ušklíbnutí nad námi, ryzími součastníky. A zamyšlení, zdali to tak Jaroslav Jestřáb Foglar nechtěl.

Příbramští přivezli komedii, jež je vysoce hodnocena publikem i kritikou. Která je nevídanou srandou. Že tam na mě cosi probleskuje, je možná ryze osobní pohled. Bez něj se budete bavit. To vám mohu zaručit. Ale jak někde někdo řekl: Pan Foglar by se možná divil.

_{Jaroslav Foflar: Rychlé šípy
Inscenace v nastudování souboru Divadlo Příbram, zinscenování a režie Robert Bellan 30.11. v plzeňském divadle Alfa
Zdroj fotografií www.divadlopribram.eu}