Ten příběh je klišé jako hrom, nicméně klišé, které odzbrojuje upřímností, nenudí a místy se při něm docela pobavíte.
On, Alex, je jezdec rallye, který jednoho dne stojí před nezvratným faktem zatraceně blízkého konce. Po jedné špatně vybrané zatáčce se ocitá v nemocnici, kde je mu náhodně diagnostikován nádor v hlavě. Ona, Lucie, je mladá žena, také s konečnou diagnózou, kterou on potká na první chemoterapii. Ne, nezamilují se do sebe na první pohled, ale rozhodnou se již na nic nečekat a splnit si poslední přání. Tedy, správně řečeno, splnit jeho poslední přání: konečně zvítězit nad celoživotními rivaly, kteří ho notoricky porážejí. Vzhledem k tomu, že žena je dcerou primáře onkologie, po jistém nátlaku mají oba v rukou papíry o zdravotní způsobilosti k závodům a vydávají se vstříc svému osudu. Toť vše.

Filmů s podobným námětem existují spousty. Třeba „Griffin a Fénixová“, či excelentní „Klepání na nebeskou bránu“. Hrdinové si vždy chtějí splnit svůj sen, ztrácejí zábrany, dějí se věci nevídané, nicméně,  nikdy nechybí momenty, řekněme, až vyděračsky slzavé. Landa se svojí partnerku také klepají na nebeskou bránu, nicméně drží se, navzdory zpěvákově oblibě ve velkých gestech a mohutných emocích, sympaticky při zemi a svými problémy neotravují diváky.

TACHO je totiž spíše než černou komedií, jakousi alegorií na filosofii automobilových závodníků. Jsou také více-méně stále jednou nohou v hrobě, jakéko-li zaváhání může mít fatální následky, proto raději nemyslí na budoucnost. Je jen teď, a když se něco stane, to je prostě život. Proto Landův hrdina po prvotním šoku nerezignuje, ale upne se k tomu jedinému, co miluje: automobilovým závodům.

Vzhledem k tomu, že nemá spolujezdce, bere za vděk Lucií. Ta také už nemá co ztratit a je nejen schopná, ale i všeho schopná. Po prvních lekcích v psaní itineráře, hrdina nicméně zjišťuje, že to s ní zase taková legrace nebude, nota bene, když se ještě ke všemu zdá, že by jí nebyl proti mysli i milostný románek. Naštěstí tento motiv rychle vyšumí do ztracena a nám se představí další závodníci mířící na start. Jsou ze všech možných koutů Evropy, tudíž mluví různými jazyky. A z nich naprosto nepřehlédnutelně vyčnívá slovenština. Jejím typickým, značně vulgárním dialektem, mluví bizarní dvojice závodníků, výtečně ztvárněná bronsonovským drsňákem, Michalem Havelkou, a sympatickým Romanem Pomajbo.Tihle dva, Jožo a Julo, jsou určitě největším zdrojem poměrně originální zábavy (ani nepřekvapí, že inspirací se staly reálné osoby kolem závodů. I jejich bizarně sestavený itinerář se zvířecími motivy vychází ze skutečného žargonu závodníků).

Naopak, dvojice neustále se převlékajících a auta měnících anglických závodníků děj jen zdržuje, a ač má jít zjevně o bláznivé, komické vložky, jde opravdu o příliš lacinou, nepřekvapivou zábavu, která dokonce v samotném závěru rozmělňuje napětí z vyvrcholení závodů. Tohle a samotný odfláknutý závěr bych režisérce měla skutečně za zlé, protože jinak film nepůsobí nijak, navzdory nízkému rozpočtu, lacině. Velmi slušná kamera snímající rallye nezaostává za běžnými zahraničními produkcemi, Landa, jak dobře známo, sám automobilový závodník, jezdil i riskantní scény (dle režisérky se tyto momenty natáčely na samý závěr, neboť nikdo si nebyl jistý, jak dopadnou, zda protagonista skončí živ a zdráv).

Nutné je zmínit i zvukovou stránku filmu, plnou typicky landovských, rozmáchlých aranží, která velice dobře navozuje atmosféru ( k filmu bude vydán i soundtrack a troufám si již nyní tvrdit, že bude úspěšný).

Landa, coby představitel Alexe, je ve filmu zjevně sám za sebe, na nic si nehraje a to jen napomáhá autenticitě. Alespoň já mu věřila. S představitelkou Lucie, Olgou Lounovou, jsem nicméně měla trochu problém. Ne herecký, ale typový problém. Zdá se, že v dnešní době se film a hlavně televize neobejdou bez superštíhlých, dlouhonohých, dlouhovlasých, silně nalíčených blondýn, jejichž rysy ve tváři jsou si podobné tak, jako by je Pán Bůh stvořil přes kopírák. Ty ženy jsou naprosto stejné a jsou všude, v TACHU se jich, kromě hlavní hrdinky, objeví také několik (všimněte si dobře vyvinuté slečny na koupališti a pak televizní reportérky. Tady je ta podobnost až matoucí.) Na druhou stranu Landu chápu: vedle tohoto typu žen se musí cítit jako doma.

Co tedy říct na závěr? Tacho není žádné převratné dílo, určitě ale stojí za vidění. Už proto, že filmů z prostředí automobilových závodů cestovních vozů mnoho, a to i celosvětově, natočeno nebylo. Ty, co vznikly, kromě toho moc zábavy nikdy nepřinesly. Spíše pseudopsychologická přemítání o smyslu života. Landa nic takového nepředstírá. Tenhle sport si vybral, ví, co obnáší, miluje ho a dává jasně najevo, že je kvůli němu ochoten i zemřít. Vášeň je prostě vášeň, berte, nebo nechte být.
Osobně mám auta ráda a přiznávám, jsem i fanouškem Daniela Landy, proto tahle recenze není možná dost objektivní. Přesto tvrdím, že za TACHO se Landa a jeho žena Mirjam stydět nemusí. 

Osobní hodnocení: 70%

A ještě jedna perlička: film se měl původně jmenovat „Dotkni se duhy“, byl ale zavržen a nahrazen německým výrazem pro tachometr, TACHO. Landovi prý připomínal zvukomalebností slovo Psycho.

Tacho
ČR/102 min
Premiéra: 2.12. 2010
Režie: Mirjam Landa
Scénář: Mirjam Landa, Daniel Landa
Kamera: Tomáš Kobolka
Hudba: Daniel Landa
Hrají: Daniel Landa, Olga Lounová, George Nicolas, Roman Pomajbo, Martin Havelka, Christopher Rhithin, Julian Pindar, Rudolf Hrušínský, Kamila Magálová, Rudolf Hrušínský ml., Daniel Dangl a další.