Tak popisuje vznik a původ run severská mytologie. Jejich reálný původ ale už tak poetický není. Slovo „runa“ znamená ve staré angličtině záhadu či tajemství. Dnešní význam odpovídá spíše slovíčku šeptání (round nebo rown). Původně starogermánské písmo se „psalo“ (rylo) do dřeva a kamenů. Proto má charakteristický tvar v podobě rovných, přímých linií. Runy vznikly nejspíše ze severoetruských abeced používaných v jižním podhůří Alp přibližně od 4. století př. n.l . do 1. století n. l., nicméně přesný původ není dodnes přesně doložen.

 

Typů run bylo několik, ale největší slávy dosáhla runová abeceda futhark (odvozeno od prvních třech písmen abecedy). Rozdělujeme ji na tři typy – germánský (mladší furthark), anglosaský a vikinský, kdy se z původních čtyřiadvaceti znaků abecedy počet ustálil na šestnácti. Samotné runy se nikdy nepoužívaly ke každodenním záznamům, jejich význam byl spíše magický. Používaly se rovněž i pro výrobu talismanů, při psaní nekrologů, náhrobních kamenů, a podob. Delší runové zápisy jsou psány vázanou stylizovanou formou jazyka, tzv. náslovným rýmem – forndyslangem. Sloužil básníkům ke snazšímu zapamatování a reprodukci magických formulí, tak i básnických ság.

 

Runami se často psalo v pásek, pruzích, zleva do prava a naopak, hlavou dolů, což značně komplikuje překlady, kdy jde při převrácení některé runy snadno zaměnit. Staré runy můžeme vidět například ve Skandinávii, odkud pochází Codex Runicus - pergamenový rukopis cca z roku 1300 n. l. Jde o jeden z nejstarších a nejlépe zachovaných textů Skandinávského práva.

_{Obrázek: runegoddess.com}