NA CESTĚU nosuRada pro optimismus aneb Mít svého Lukáška Tenkrát v májiTisíckrát pozdravujeme tebePánská volenka
Pomalost podle KunderyOdtažitý digitální experiment CzechoslayvakiaKdyž vás vývoj zklame, byl to sen Muzeum války 1866: Na Chlumu ožívá největší bitva českého územíMistr kresby Oldřich Jelínek a spol. Čtěte Foglarovský sborník!Televizní seriál Dexter běží 20 letEdith Nesbitová, tajemný Rus a tři děti u tratiChceš knihu zdarma? Hledá se 8 čtenářských detektivů!Mikulovské muzeum slaví 100 let výstavou o tom, co návštěvník běžně nevidíKnížka Po Marice přináší svědectví o lásce, smrti a nadějiKochat se formou anebo obsahem?Bradbury a Karlštejn
A proč vlastně? Toť první otázka. Druhý otazník bychom mohli zatnout za polemiku o zvuku jako takovém, respektive o hudbě, kterou přináší. Ještě by se dal vydolovat jeden k instrumentálnímu provedení toho kterého kusu. Jenže to se dostáváme do náruče nechutného nacionalismu a tomu já v tomto článku berličku podávat nechci. Prostě úvaha.
kde globální jejich uchopení i kořeny je diskvalifikují dávno. Mluvit o české pop music, či dokonce rocku je popření nejen hudební teorie jako takové, ale snad i světového vývoje. Jen si vezměte jména třeba jako Tom Jones, či Frank Sinatra v popu, nebo Lennon, či Henrix v rocku. Jazz nevyjímaje. Klasická hudba, některé její české kořeny, tam jmenovat ikony lze, ale jsme zase na začátku proč? Okřídlené přísloví praví: Hudba nezná hranice. A to je, myslím, na ní to nejhezčí.
Dále můžeme diskvalifikovat i směr, který je všude znám jako country. Hýkat nadšením nad výkony našich hudebních celebrit, lebedících si v neskonalém plagiátorství, je snad až hříšné. Ona ta muzika tu je, co Amerika je Amerikou. Nového se nemůžeme dočkat ani náhodou. Něco se pěkně poslouchá, to určitě, na evropském kontinentě takové nosné podhoubí nenajdeš, ale je tu zase ta dětská zvídavost a neskutečně vlezlá otázka z úvodníku. Proč?
Řekl bych od Domažlic po Hodonín. Nebo obráceně, mně je to opravdu fuk. Ale, pozor, potutelný nacionalismus nemusí nutně nosit krátké padací kožené kalhoty, nebo tancovat kozáčka a skrývat se za propagaci zvyků. Když je folklór vzat jako trezor, ukrývající neskutečné poklady, z kterých pak lze čerpat do umdlení a předávat je dalším generacím, je to na metál. A pak je tu další kategorie, která vznikla v ryze českých podmínkách, českou společností značně ovlivněna a její stav tuze reflektující. Trampská písnička, její fenomén nemá na evropském kontinentě obdobu. Autorských představitelů se v prvním případě nedočkáme už z principu, v druhém je známe. Že se jim podařilo z toho udělat slušnou živnost? Jistěže ano. Prvním úkolem muzikanta je vydělat na chleba. A když zbude i na klobouk a drožku, je vystaráno. Jenže, aby to bylo stravitelné i pro dnešní svět, muselo se s tím někam pohnout.
A narodil se folk. Jistě, za mořem Dylan a na ostrovech Donovan. Jenže musíme vzít v potaz i vyjadřovací jazyk a zrovna jako angličtina u jmenovaných, tak čeština u českých bardů je nezastupitelná. Textová složka produkce české špičky může existovat sama o sobě. Zkuste se po tom podívat. Vyjmenuji zde pouze pětici tvůrců, bez určujícího pořadí, které v současnosti považuji za špičku ledovce. Jiný ho třeba překotí a nad hladinou nechá nadechnout jiné borce. Každý to máme jinak. Já takhle: Sourozenci Ulrychovi, Wabi Daněk, Radůza, Jarek Nohavica a Karel Plíhal. Schválně jsem sáhl po písničkářích. Kapely trčí nad českým smogem taky, ale to už tak rajcovní není. Když budete poslouchat pořádně, dozvíte se mnohé i o sobě.
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.