Podtitul knihy „…aneb čtyřicet osm bělohradských lodiček“ představuje nejen 48 klukovských lodiček plujících na Javorce, ale zároveň i 48 vzpomínek autora na bělohradské sportovce, rodáky a také místa, která už dnes neexistují. Autor však nesahá do nijak daleké minulosti, jedná se o vzpomínky na lidi, které poznal během svého života. Lidi pocházející z Bělohradska, nebo slavné či významné osobnosti zde se vyskytující. Jednotlivé příběhy, založené na skutečnosti, jsou zpracovány beletristicky, formou fejetonů, reportáží či minipovídek. Jejich příjemný nostalgický tón pofouká staré bolístky a zároveň dovolí nahlédnout do mysli sportovce a srdce člověka, který vnímá dobro i krásu, člověka, který nevyřčeně, ale přesto touží po navrácení starých ideálů, který ukazuje, jak je důležité, abychom vnímali jeden druhého, abychom viděli víc dovnitř sebe.

Těch 48 příběhů plujících z vašeho kraje na mne působí jako sbírka známek nevyčíslitelné hodnoty. Sbíral jste je opravdu jako ty známky, kousek po kousku, střípek po střípku, v průběhu let, nebo to bylo docela jinak?
Přes deset let píši o lidech a městě do Bělohradských listů. Reportáže, články, fejetony. Od tohoto psaní jsem se odrazil a začal jsem vytvářet ty moje "lodičky". Stále hovořím o "lodičkách" , protože se bojím silnějšího pojmu povídky. Do "lodiček" jsem posadil vyprávění kamarádů, fotbalistů, lyžařů, tenistů, sousedů i mých rodičů. Některé jejich povídání jsem promýšlel i v noci, v posteli. Jak to líp napsat, a mlátil jsem sebou jako Jan Werich ve filmové pohádce Byl jednou jeden král, když se jeho dcera Maruška nevracela večer do hradu.

Pouští kluci lodičky na Javorce i dnes?
Kdepak. Pouštění lodiček, stavění hrází a jízda na neckách snad zanikly na bělohradské Javorce krátce po našem mládí. Možná ještě generace kluků o desítku let mladších to zažila, pak se "blbnutí" vytratilo úplně.

Osm z těch osmačtyřiceti příběhů napsala Lenka Pospíšilová. Můžete nám ji trochu přiblížit?
Lenka Pospíšilová je učitelkou na gymnáziu v Nové Pace a členkou spolku výletníků Bělohradská kotlina. Ve svých povídkách se často vrací do svého dětství, které prožila v Prostřední Nové Vsi, jedné z částí našeho města.

Převážná většina příběhů se více či méně týká sportu, Vašeho největšího koníčka. Čím vším pro vás sport je?
Jako kluk jsem se věnoval všem sportům, které se daly v Bělohradě provozovat. Uměl jsem snad všechny, všechny průměrně a některé přímo hrozně.
Dnes jsem si ponechal pouze tři sporty. Rekreační tenis na kurtech v Bažantnici, běžkování, když se u nás v Podkrkonoší vydaří zima, a pár kiláčků cyklistiky.
Sport byla a je nádhera, i když mě poznamenal. Příjemně na srdci a nepříjemně v kloubech. Obě moje totiž kolena totiž "zdobí" endoprotéza...

Přestože kniha vyjadřuje váš kladný vztah k Bělohradu, jde víc o pozvánku do srdcí tamních lidí než do krásných přírodních scenérií. Nač byste čtenáře nalákal, kdybyste psal turistického průvodce?
Jsem bělohradský patriot a tak moje pozvání nelze brát vážně. Patriot zbožňuje i polorozpadlou chalupu či rozježděnou polní cestu. Přesto kdybych psal turistického průvodce, tak bych nemohl vynechat ticho, temnotu i světlo parku Bažantnice, skoro tříhektarový rybník Pardoubek, malebný kostelík Byšičky a jeho okolí, ušlechtilost Kamenné Hůry, klidný i divoký tok Javorky, Zámecký park a jeho dominantu - památník Karla Václava Raise.

Autorovi děkuji za krátký rozhovor a čtenáře upozorňuji, že knihu, při jejímž čtení budou mít příjemně jak na srdci, tak i v kloubech, si mohou objednat za pouhých 99,- Kč + poštovné a balné na e-mailové adrese: edacell@seznam.cz.

^{Čeliš Eduard, Copak mě nevidíš aneb čtyřicet osm bělohradských lodiček}

^{Lázně Bělohrad 2010}