Vulkán v hrudi
15.01.2011
Jaromír Komorous
Literatura
To je jen jeden z krásných příměrů, kterých je v knize bezpočet. Perou se přede mnou dva světy. Prvorepublikový, kdy kniha vyšla a samizdatový, o němž jsem myslel, že jej mám za sebou. Omyl. Stanislav Reiniš, Černý běs. V samizdatové podobě ke mně kniha dorazila. Od samizdatu jsem očekával vždy kvalitní úroveň i jistý půvab textu. Jak je to tady?
Autor knihu vydal v roce 1938, v dávno neexistujícím nakladatelství Sfinx. Stanislav Reiniš nebyl žádné spisovatelské ořezávátko. Přes 20 knižních titulů, a i když zřejmě s nimi nepronikl mezi velkou literaturu, sbíral za svého života jednu literární cenu za druhou.
Pro zajímavost, jeho knihy sídlily i v knihovně našeho prvního presidenta T.G. Masaryka. Proč? Protože čerpaly z života přírody, protože život v přírodě popisovaly, doslova opěvovaly a skládaly mu hold nezaměnitelným jazykem, kterému je lehké se poddat. Český Seton? Trochu. Ale kořeny hovoří pro jejich samostatné koridory letu a ten Setonův byl rozhodně víc na očích. Víc na očích, však ne v českém lese.
Reiniš psal hlavně o zvěři. Román, jejž mám před sebou, je situován do kraje Písecka, do okolí hradu Orlík, tedy do lesů, které člověka polapí, i kdyby v nich neběhal jediný zajíc. Ale oni tam zaplaťbůh běhají a zdaleka nejsou sami. Žít v takovém prostředí a nestát se myslivcem je silně kontraproduktivní, ale o to teď nejde. Reiniš, ač vlastně Pražák, pravda, narodil se v Brdech, doslova perlí a zasypává čtenáře nanejvýš na místě užitou mysliveckou latinou. Nedovedu si představit, že látka, kterou popisuje, je napsaná jinak. Autor myslí na nás, myslivecké laiky, a v závěru knihy přichází s objemným slovníčkem, který je věru zapotřebí, abychom textu, respektive obsahu textu, rozuměli dokonale. Málokterá hantýrka je tak bohatá, jako ta myslivecká. Nezaběhnete sem vždy, ale pomocník k pochopení významu slov je to tuze potřebný. Nevím, zda je to tím, že sám Reiniš je z dnešního pohledu notně archetypální, navíc lovec, ročník už 1879, ale svým květnatým jazykem, doslova se mazlící s každou situací, a přímo hmatatelným dostatkem času pro sebemenší maličkost, mě vtáhl do románu až tak, že jsem vůni těch lesů snad i fyzicky cítil. Nedivím se, že v řadách myslivců jeho knihy rotují. Mohou totiž suplovat chybějící lesní čítanky a pro nás, již jsme čítankám už odrostli, přináší tolik potřebné zastavení a snad i zklidnění v klokotné době, která žene kolem nás. Nebo už ji máme v sobě a jinak to neumíme?
Květovský revír je tím centrem celého románu a Černý běs je ohromný kanec, na konci románu už visící coby trofej v domě hlavního hrdiny knihy, starého Libuňky. Pro mě jím byl ten kňour, i když skončil na zdi. Ale to patří k pravidlům života v přírodě. Jen jim rozumět.
Stanislav Reiniš: Černý běs
Vydalo nakladatelství Sfinx v roce 1938
Ikonka www.myslivci-vsk.cz