Se sny si dokonale pohrávali i surrealisté. Jejich fantazii jim můžeme závidět, i když mnohdy… Vidiny nadpřirozeného nemusejí vždy oblažit, dokáží nás i pěkně rozervat. Jenže, co je lepší, být navždy „chudý“ a nepoznat, nebo naopak a přirozeně přijímat radost i utrpení? Ani bez jednoho nemůže být dokonalý prožitek, naštěstí, bohužel?
 
A pokud někdo dokáže tu bohatost mysli zobrazit, předat, zvědomit, je to dar. Asi není náhodou, že plného rozvoje surrealismus dosáhl ve dvacátých letech 20. století. Meziválečné období a potom krátký vrchol ještě těsně po druhé válce. Potom pomalu vyprchal, ale z jeho kořenů moderní umělci stavějí pevnou kostru i dnes. Proč? Co to znamená?
Původní odpor k maloměšťáctví, vysvobození z prohnilé společnosti, kde pravé hodnoty skomírají a na odiv se staví pouze hmotné, nadbytek proti světu, kde umírají lidé hlady,… Odtud pramení touha utíkat. Nic vám to nepřipomíná? A co že s tím surrealisté? Podle francouzského básníka Guillauma Apollinaira, jenž je považován za autora slova surrealismus, jde v umění o jakýsi druh nad-skutečnosti (sur-realism). A André Breton rychle tento slovní novotvar přijal a prosadil do povědomí umělecké veřejnosti.
 Hypnóza, odkrývání tajemství snů, útěk z tzv. reality do té nové, všeobjímající. A tam patří i nevědomí, vždyť i ono je naší součástí, ať už chceme, nebo nikoli.
Pojďme se přenést do říše snů alespoň několika z těch nejvýznamnějších a zkusme v nich najít i to své, neboť tento svět je kus z nás. Příště Marc Chagall. 

(titulka A. Masson, Trofej, nedatováno)

(foto www.ibiblio.org)