Dobře tedy, autorem obrazu, který tentokrát vedl mou ruku s perem, je Edvard Munch (klikni)  . Často, jak už to bývá, nepochopený, a tak nepřekvapí přívlastek provázející jeho jméno – velký šílenec.
Narodil se 12. prosince 1863 v Lotonu jako druhé z pěti dětí, ale již v prvním roce jeho života se rodina přestěhovala do Kristiánie, dnešního Osla. Nelehký úděl mu započal smrtí matky, Laury Catherine, která zemřela v jeho pěti letech na souchotiny. Živě si ji pamatoval, jak kašle krev do bělostného kapesníku. Otec, Christian Munch, vojenský lékař a později „lékař chudých“, se již z této rány nikdy nevzpamatoval. A stejně jako v mém příběhu ani tady krutost osudu nekončí. Na tutéž chorobu umírá i Edvardova nejstarší sestra Sofie. Byla Munchovi předlohou k řadě maleb i grafik, jako třeba Nemocné dítě... On sám každoročně prodělával kašel, ve třinácti dokonce vykašlával krev. Neustálý strach ze smrti a zatracení! A tak utíká do jiného světa, do světa obrazů.
Rozhodl se plně věnovat malířství, přestože otec chtěl mít doma inženýra. Ale ani v tomto světě to neměl jednoduché. Již na studiích se hlásí k nejradikálnějším uměleckým prvkům, horuje pro Nietzeho, alkohol jej provází od noci do rána.
Obraz Dívka sedící na posteli byl kritikou označen za typický příklad špatného vkusu, přesto reprezentoval norské umění při příležitosti světové výstavy v Paříži v roce 1889. Největší skandál vyvolala první verze slavného obrazu Nemocné dítě, ne pro téma, ale svébytnou techniku. Když jej maloval, stékaly mu po tváři slzy. To ho inspirovalo. Vytlačit na plátno barvu přímo z tuby a nechat ji stékat dolů! Sklidil pouze výsměch. A smrt otce, výčitky, co pro něj mohl, a co neudělal, do deníku si zapsal: „Žiji s mrtvými.“ Začal uvažovat o sebevraždě.
 

„Výkřik“. Co řekl ke svému nejslavnějšímu obrazu? „&Sel jsem po cestě se dvěma přáteli - slunce zapadalo za horu nad městem a fjordem - pocítil jsem nápor smutku - nebe se náhle změnilo v krvavou červeň. Zastavil jsem se, opřel o zábradlí, smrtelně unaven - přátelé se po mně ohlédli a pokračovali dál - díval jsem se na plápolající mraky nad fjordem, byly jak krev a meč, a město - modročerný fjord - mí přátelé šli dál a já tam stál a třásl se strachy - a cítil jsem, jako by velký, nekonečný výkřik šel tou nekonečnou přírodou.“
Stejně komplikované byly i jeho milostné vztahy. V roce 1901 byla zavražděna Dagny Przybyszewska, Munchova bývalá láska a největší životní přítelkyně. Přidávám, že v roce 1902 v hádce s Tullou Larsenovou přišel po výstřelu o článek prstu na levé ruce, část ruky zůstala trvale ochrnuta. Zcela se uzavřel sám do sebe, trpěl neurózou pronásledování a spiknutí, rozešel se  se svými přáteli v Kristiánii.
 

Odešel do Německa, kde měl již v té době řadu sběratelů a obdivovatelů, a živil se hlavně malováním portrétů kulturních osobností a mecenášů. Navazuje vztah s americkou houslistkou Evou Mudocciovou, prudký, vášnivý, ale příliš krátký. Často ji zobrazoval jako anděla, jindy to byl v jeho očích ďábel - "Vampír".  





Z tohoto období pochází i autoportrét, kde se zpodobnil se svým prokletím - alkoholem. Koncem roku 1908 byl Munch nucen vyhledat kliniku profesora Jacobsona v Kodani, kde se jej během několika měsíců za pomoci psychoanalystických rozhovorů a abstinencí podařilo dostat z těžkých depresí.
Munch se od roku 1916 trvale usadil v Ekely, kde tráví již celý zbytek svého života a kde 23. ledna 1944 umírá na následky nachlazení.
Když po jeho smrti přátelé vyklízeli dům, našli celé druhé patro napěchované obrazy, 1 008 maleb, 15 391 grafických listů, 4 443 kreseb a akvarelů, fotografie a deníky.
To bylo jeho poslední eso v rukávu. Povedlo se, ohromil a ohromovat bude dál!