Kapelník a vůdčí duch Spirituálu Jiří Tichota produkčně naplnil 4CD. Ani zbla mu nezávidím. Vyselektovat stovku titulů z toho, čím za padesát let obdarovali naši zemi, je obtížné. Vybírat z krásné hudby výjimečnou je kláda hodná Lucifera z podsvětí. A oni tím pověřili muzikologa z Prahy. Pravda, posledního žijícího zakládajícího člena a prvního uměleckého šéfa kapely. Jeho výběr je ale jeho výběr. Já s radostí hlásím BINGO. Trefa.

1) Zelené pláně. Na prvním cd se sešly věci, jež provázejí celý můj brožovaný život. Až jsem zkoprněl. Písničky, jež zlidověly, slýchal jsem je (a slyším) u ohňů podél řek i ve skalách, v lyžařských chatách, a první z nich dokonce ve vlaku. Tam se totiž taky kdysi zpívalo. Zelené pláně je přízračný titul. I ta muzika byla drze greenhornská. Trochu ji proberme. Voněla. Dálkou, jazykem, jenž se nenosil. Když Karel Zich vypálil svým elvisovským témbrem tradicionál Doney Gal, rozdrnčel kytary od Chebu k Tatrám. Na jednom nosiči se sešly snad  největší pecky „zčubené“ doby. Namátkou vybírám Až se k  nám právo vrátí, Za svou pravdou stát, Mlýny, Starý příběh. Shodou okolností pod čtyřmi vybranými písněmi najdeme textařské podpisy dvou lidí, již ovlivnili tvář Spirituálu nejvíce. A ovlivňují dosud. Již jmenovaný Jiří Tichota a Dušan Vančura, basista kapely a nepřeslechnutelný majitel sametového, ale hodně znějícího barytonu. Dva aspekty z té doby chci vyzdvihnout. Textovou úroveň repertoáru vůbec a úžasný smysl těch dvou pro hudební frázi, nosný a úderný slogan písní a schopnost jim dát rozměr gospelového vzývání lepších dnů. A pak jsou tu dvě, které národ pod balkónem Melantrichu nehulákal spolu, ale byl jich plný ozón téměř všech spontánních večírků v zemi. Kocábka a Žízeň. Písňová legitimace ke vstupu na řeku. Umíš, pojď mezi nás, neumíš, domů, a dej si opravu. Rozzářené oči a spiklenecké pohledy. Ten pocit při poslechu první desky je tady neustále. A můj vděk a obdiv rovněž. 
 _{Melantrich, 1989}

2) Pískající cikán. Na tvorbě Spitituálu je milé, že se léty měnil posaz kapely, ale výsledný zvuk zůstával stále stejný. Tichota si může pak dovolit ten luxus, že při výběru nemusí respektovat dobu realizace jednotlivých písní a jde pouze po jejich příbuznosti. To je hledisko nad jiné a dokladuje prozíravý základní záměr souboru víc, než cokoli jiného. Na druhém cédéčku najdeme posun k hravosti (titulní Pískající cikán), ale zároveň úctu k svým tradicím, jak dokladuje už druhá Oh, Freedom. A z celé plejády vynikajících songů chci upozornit na jednu. Wayfaring Stranger je demonstrativní kousek, kde exceluje Oldřich Ortinský. Se svým basem byl dlouhá léta oporou souboru a je chvályhodné, že jeho hlas je zakonzervován nejen zde. A ještě jeden kamínek mozaiky mi ulpěl v dlani. Spirituál kvintet umí hledat v archívech kousky do svého repertoáru a dostává se logicky i k našim národním písním. Nejsou žádnými chudinkami mezi ostatními. Viz třeba moravská lidová A co to tam píská. Všemu vévodí tradicionál Farao, v úpravě a s textem Dušana Vančury.

Když si vezmu textový obsah jejich písní, je až s podivem, že na scéně figurují nepřetržitě od svého založení. Hloubám nad tím. Docházím k tomu, že neustálé povzbuzování lidu, dachmaným totalitním systém, umně zabalili do tradicionálů, do lidových písní, mnohdy s náboženskou kostrou a neváhali se zaštítit jmény jako byl Pete Sieger a další. Nesahejte na ně, křičeli bolševici a zvali je i k nám. Že jim unikalo, o čem ti lidé zpívají? Stará vesta.

Jak vidíte, do jednoho článku se ten výběr nevejde. Příště si dáme trojku a čtyřku a zastavíme se u jednotlivých složení té jedinečné hudební stálice. Spirituálové za to stojí.

_{Fotografie www.spiritualkvintet.cz; www.countryandfolk.cz, v ůvodníku první sestava, 1960}