Co Vás přivedlo na tak specifický nápad? Proč Vám toto téma připadalo zajímavé?

Sebastian: Poprvé jsme se tam vydali na pověření Vanity Fair a ABC News. Po pobytu s Battle Company (vojenská jednotka pokrývající afghánské údolí Korengal, pozn. překl.) v roce 2005 mě napadlo, že by bylo zajímavé sledovat život jedné čety zevnitř a napsat o tom jak knihu, tak natočit dokument o zkušenostech vojáků. 

V dokumentu uslyšíme reakce jednotlivých vojáků ve chvílích, kdy se dozvěděli o svém nasazení v údolí Korengal. Jaká byla Vaše prvotní reakce?

Sebastian: Když jsem v červnu 2007 vystoupil z vrtulníku, byl jsem ohromený drsností terénu i jeho krásou. Navíc já jsem tam nemusel strávit celý rok. Domníval jsem se, že samotný boj během tohoto období bude minimální. A to samozřejmě nebyl.

Co Vám vojáci poradili a jak Vás ochraňovali během natáčení? Absolvovali jste nějaký trénink a dostali instrukce (pro Vaši bezpečnost), než jste se vydali do terénu?

Sebastian: Věděli, že jsme já i Tim byli dříve již v mnoha válkách, takže nám nenabídli žádnou radu. Jednou či dvakrát během boje mi poradili, kde je dobrý úkryt (záleží to na tom, odkud se střílí).

Střídali jste se při natáčení s ovládáním kamery?

Tim: Oba dva jsme měli kameru a natáčeli víceméně podle vlastního výběru. Když jsem měl moc práce s fotografováním, postaral se Sebastian o kameru. V několika scénách jsme natáčeli oba a zhruba si to rozdělili. Já jsem zabíral spíše celkový pohled a Sebastian pořizoval záběry zblízka a detaily. Nebo jsem já zabíral Afghánce, zatímco on Američany.

Jak byly stanoveny hranice pro Váš přístup?

Tim: Neměli jsme vůbec žádná omezení, prostě nic. Stanovili jsme dohodu, že nebudeme natáčet zraněné americké vojáky bez jejich svolení, a myslím, že nám bylo všem jasné, jak citlivě je třeba postupovat při filmování mrtvých. Armáda si vyžádala kontrolu hrubého střihu, aby zajistila bezpečnost a ochranu soukromí, ale nikdo neměl žádné námitky.

Zůstali jste po celou dobu nasazení jednotky?

Tim: Ne. Každý z nás se tam vydal pětkrát, někdy společně a někdy každý zvlášť. Každá cesta trvala zhruba měsíc.

Kolik hodin jste natočili resp. jaké množství se dostalo do filmu? Odesílali jste natočený materiál zpět během Vašeho pobytu?

Sebastian: Natočili jsme 150 hodin stopáže a z každé cesty jsme vezli materiál zpět, zkopírovali jej a uložili. Také jsme natočili asi 40 hodin rozhovorů na základně vojáků v Itálii zhruba 3 měsíce po jejich návratu.

Kdo jsou tito vojáci? Měli jste z nich nějaký pozoruhodný dojem? Věděli jste, odkud jsou a proč se vydali zrovna sem? Měli nějaké specifické vlastnosti?

Tim: Nikdo ještě nesledoval nějakou četu po celou dobu jejího nasazení, takže jsme se s některými vojáky neuvěřitelně sblížili. Pocházeli z nejrůznějších prostředí a do armády se dostali z bezpočtu zcela protichůdných důvodů. Někteří se chtěli dostat z domu svých rodičů a armáda jim nabízela nezávislost, jiní zase hledali poslání a nové zkušenosti. Mnozí z nich nespatřovali dostatek příležitostí pro svůj budoucí život a armádu viděli jako nejlepší možnost. Pocházeli ze všech koutů USA, mnozí z Texasu a Kalifornie, ale také ze vzdálených míst jako je Guam.

Jaký druh vztahu jste měl se subjekty svého natáčení?

Sebastian: Při každé naší cestě byl vztah lepší, uvolněnější a přátelštější. Vojákům začalo být jasné, že se nesnažíme natočit politický snímek a že se v daném prostředí cítíme jako doma – a že na sebe chceme brát stejné riziko a vydržíme stejné nepohodlí jako oni. Tim si v boji zlomil nohu a já si přetrhl Achillovu šlachu. Poté mě odhodil výbuch, ale bylo jasné, že žádná z těchto událostí nám nezabrání se vrátit.

Jak byste popsal vliv stavu, kdy jste nepřetržitě pod palbou? Zaznamenal jste v chování vojáků nějaké změny během doby, kdy jste byl s nimi?

Sebastian: Oba jsme váleční reportéři, takže toto nebyla naše první zkušenost se střelbou. Když jste ve válečné zóně, může to být jak fascinující tak děsivé. A kombinuje se to s dlouhými periodami nudy. Ve válečné zóně se všechno zdá být zcela jednoduché, protože chaos každodenního života ustoupí neustálé oscilaci mezi tím být zastřelen nebo zůstat naživu. Smíchejte to s naprostým adrenalinem a nevyhnutelně zjistíte, že „vrátit se zpět“ je neuvěřitelně složité. Myslím, že toto je pocit, který vojáci zažili a zažívají a v menším měřítku jsme jej měli i my.

V jedné scéně vidíme vojáka, který si v mezičase mezi tvrdým bojem normálně povídá. Je to poměrně působivé a zároveň to vypadá jako zajímavá volba. Proč jste se rozhodli tyto záběry zařadit? Byly nějaké další momenty, které Vás zarazily?

Tim: Válečné reportáže se obvykle soustředí vyloženě na bojové akce a střílení. A mnozí reportéři se domnívají, že by jakékoliv dílo bez této akce nebylo úplné. My jsme nesmýšleli jinak, ale protože se v údolí Korengal bojovalo neuvěřitelně hodně, začalo být zaznamenávání boje paradoxně docela nudné. Mnohem poutavější a objevné bylo sledovat, jak se s touto situací vyrovnávají vojáci samotní. Lidé, kteří nezažili válku na vlastní kůži, ji nutně vnímají na základě mediálního obrazu, který jim zprostředkovává zpravodajství nebo Hollywood. Toto zobrazení je mnohdy neúplné a nedokáže zcela osvětlit humor, nudu i vnitřní zmatek obsažený v boji. Je to něco, co je podle našeho názoru důležité vylíčit.

Setkali jste se mezi vojáky s něčím, co jste nečekali a z čeho jste měli speciální radost, když jste to mohli natočit?

Sebastian: Nebyl jsem jen připraven na to, jak chytří a obětaví budou důstojníci i poddůstojníci. Zároveň jsem byl překvapený tím, jak otevření a pohostinní byli vojáci k nám, novinářům. To jsem nečekal.

Natočili jste nějaký materiál s běžnými venkovany a staršími lidmi z vesnic, který se nedostal do filmu a který byste byli rádi zařadili?

Tim: Bylo velmi mnoho scén, které se do filmu nedostaly a nám to láme srdce. Natočili jsme třeba veselé momenty při místních sněmech – setkáních se staršími. A také jsme zachytili intenzivní okamžiky hněvu. Mnoho místních popisovalo, jak moc nenáviděli Taliban a donášeli na něj. A v dalších scénách jasně vyjadřovali nenávist k Američanům a chtěli jejich odchod. To vše zobrazuje komplexnost války, ale do filmu se to již nevešlo.

Snímek je velmi vyrovnaný a nevnucuje divákovi žádnou cestu, spíše jen ukazuje, jaké to je. Můžete nám říci, jestli jste měli nějaké hlavní principy jak a co natáčet a stříhat, jakou zvolit finální podobu?

Sebastian: Nezajímala nás politická dimenze války, jen zkušenosti vojáků, takže jsme se omezili jen na věci, k nimž měli přístup sami vojáci. Například jsme se neptali generálů, proč je jednotka v údolí Korengal, protože sami vojáci nemají možnost se jich ptát. Naší hlavní zásadou bylo, aby se ve filmu objevili jen lidé, kteří aktuálně bojovali v Korengalu. To z filmu vyloučilo mě i Tima… a zamezilo nám to v použití vnějšího vypravěče.

Tim: Bylo to vědomé rozhodnutí. Jsme novináři a jako takoví bychom neměli lidi „navádět“ k určitému stanovisku. Tomu se říká „advokacie“ či „obhajoba“ a určitě to má v mediálním světě své specifické místo, ale jako novináři jsme se do ní nechtěli pouštět.

^{Zdroj: NG_/ www.channels.cz}

O filmu si můžete na Rozhledně přečíst zde:  (klikni)

Na Rozhledně zároveň s premiérou snímku Restrepo probíhá soutěž. Zapojte se také do hry o tři stylová trička a 3D skládačku. Stačí správně odpovědět na tři filmové otázky:  (klikni)

Soutěž končí 28. ledna 2011