K autorce mám důvěru od Hrdého Budžese a o své nesporné schopnosti „uchvátit konzumenta své tvorby“ od první věty mně přesvědčuje i zde. Nedá jí to velkou práci.

Jan Horna je kmenový režisér v Dlouhé a vynikající pedagog na DAMU. Za sebou brněnské Hadivadlo, královohradecký Drak a třeba Dejvické divadlo. Píše básně.

Skupina středoškoláků se pere s výukou i s nechvalným  společenským prostředím, z kterého je jim až špatně. I ze svých rodičů. A co je nejhorší, i ze sebe. I Helence. Hraje ji skvěle Lenka Veliká. Ve hře se stýká s Chartou a jejím nitrem, s filosofií jejích členů a zvolna získává představu, co znamená být člověk. A její spolužáci totéž. Jen ke svému zisku představy o tom, jak to chodí, nejsou tak šíleně čistí a naivní. S reálií života umí daleko víc kamarádit a všem možným nástrahám doby i líp vzdorovat. Skupina se dočká, kromě převratu, i změny tisíciletí, ale to už má na sobě každý jiný dres a nejeden překvapivě dokonce chybí. Ti superúspěšní na flašku do zimního parku nechodí, že. A přesto, nebo právě proto, ona je ta vyvolená, která získá oblibu u publika, navzdory tomu, že role Helenky není nejvýraznější. Koukáme se na šedou myšku, která se nevyhne klasickým studentským kavalkádám, jež zná důvěrně každý, kdo prošel socialistickým školstvím, koukáme se na totálně zoufalý tým pedagogů školy, jimž kraluje ředitel školy Bauch, kterého hraje naprosto věrně Miroslav Hanuš. Ohromnou blbku po jeho boku, třídní profesorku Jeníčkovou stejně tak Naďa Vicenová. Skvělou práci odvádí Jan Vondráček v roli studenta Pavla Havlíčka. On by šel ostatně jmenovat celý soubor divadla, který se v kuse podělí o role, kterých je o hodně víc než herců. Ale tak u nás žijí všechna divadla, které jsem poslední dobou navštívil. &Setří se všude, ne? Pak na nesprávném místě. Politik hospodář, jenž se snaží servat kulturu, sport, školství a zdravotnictví (budu dokonce stát o toto pořadí), je špatný politik. My máme na ně líheň. O štěstí se moc mluvit nedá.

Helenka se ocitá v prostředí, jež každého z nás mlelo svou blbostí a omezeností, setkává se denně se zvůlí moci, pro co nemůže mít normální člověk pochopení. Přesto se stává možná bezvýznamným, ale přece jen kolečkem obludného soukolí. To je mottem hry a to žádná legrace není. Velice důstojnou roli v ní hrají muzikanti. Kapela, složená vesměs z tvůrčího týmu divadla mapuje (a velmi dobře) českou hudební scénu 80.let, zejména její rockovou, poprockovou a folkovou větev. Od kláves tomu vévodí Milan Poloček. Hudební směr, jenž momentálně prezentuje, je nadmíru zřetelný. Ať už je to punk Michala Ambrože a jeho Jasná páka, vynikající hard rock a Pražský výběr, či Banjo band Ivana Mládka až po songy Vladimíra Merty Chtít chytit vítr a Vladimíra Mišíka Variace na renesanční téma. I Jana Kratochvílová je lehce identifikovatelná. U mikrofonu, za kytarou se v nebývalé fazóně představuje opět Jan Vondráček, jednoznačně lídr představení i té party mladých, o které to všechno je. A Puškin se svým Oněginem? Ten za to přece nemůže. Ale bacha. Je od nich.

Mám přece jen poznámku. Myslím si, že skvělý text hry by snesl ještě přísnější nůžky. Hra na 3 hodiny čistého času je asi příliš. I když se jedná o skvělou zábavu se zimnicí. Po prémiéře, kdy o ní fundovaně zde psala  Jindřiška Kodíčková, před čtyřmi léty, se mluvilo o kulturní události roku. Nevyčpělo zhola nic. Jen ze hry si divák odnáší ještě větší apel doby. A neurčité deja vu se vznáší vzduchem.


_{Irena Dousková, Jan Borna: Oněgin byl Rusák
Divadlo v Dlouhé, představení 31.ledna 2011
Fotografie Martin &Spelda, Divadlo v Dlouhé}