Terez odpíchla koncert svižně. Agresivní kytara hned od začátku. Ale držme se klasického zařazení její, vlastně jejich hudby. Jazzrockový potenciál je hodně ovlivňuje, to je slyšet. Přihodil bych v každém případě funky. Ujíždějí na fúzi toho všeho. Trojice na jevišti je hodně zdatná ve svém celku i individuálně. Beach se jmenuje ten otvírák. Nastartuje publikum spolehlivě. Ale i s další jejich hudbou kamarádím už nejméně dva roky. Časté střídání tempa i rytmu jsou řazeny do skladeb silně pocitových. Přehlídka nálad, vypuštěná z privátní klícky mezi lidi, kořeněná breaky na všechny nástroje. Inspirace v existenci, nebo představách o ní? A je tu vůbec ostrá hranice mezi reálem a snovým prostředím?

Hlas Terezy jí dovoluje jít do falzetu a člověku to nepřijde vlezlé. Naopak, baví to. Uvědomila si sílu svého nástroje a přidala v nasazování kytarových sól do jednotlivých písniček. Krátkých. Nakonec, markantní způsob jejího skládání. Všechno je hodně krátké. Když jste zralí na repete, je konec písničky. Kapela pálí do lidí další své projektily. Foolish Man. Sweet Love In My Hand. Poison. Striktně nasazené anglické texty k muzice pasují. Čekal bych aspoň mužské hlasy v refrénu. Marně. Terez k tomu nikoho nepustí.


Současná sestava Rubiana?
Tereza Rubiano Hrubanová: kytara, zpěv, texty, skladatelka
Jaroslav Minář: bicí, bicí groovy
Marek Cába: basskytarista, aranže

Druhou půli vypálil Luboš Andršt. Nejznámější český bluesový kytarista. Od prvního tónu předvádí, co udělá správně nazvučená lubová kytara u hudby, kde ta má hrát hlavní roli. Dokonce se zprvu zdá, že se prosadí jen ona. Ale to by Andršt popřel sám sebe. Jeho Blues band je sestaven ze zdatných muzikantů. V takové partě se cítil vždy dobře. Hnali do nás vzpomínku za vzpomínkou na veličiny branže.Valivé tóny blues osvobozují z denní rutiny. Nechají nám nahlédnout až do kuchyně. Koukat se co udělá jeden důrazný riff, jedna důmyslně postavená hudební figura, jedno, na jaký nástroj. Viděl a slyšel jsem už různé sestavy, že tuhle ani neumím vyjmenovat. Každá byla výborná. Jen stálice za kytarou jede stále ve stejném ajfru a drahnou dobu sedí za bicími Pavel Razím. Je radost poslouchat muziku, jež už prý nemá právo na vývoj. Nesouhlasím s tím. Nové postupy asi nenajdeme. Ale aranže jsou jiné při každém poslechu a náladu si vezou interpreti s sebou už v autě .
 
Monumentálně vybubnované konce skladeb, jak se na bluesovou muziku sluší. Pocta na celý sál. Jejím centrem James Brown. Vyklenuté oblouky na hammondkách, když přijde jejich čas. Bluesová dvanáctka to dovoluje často. Vždy záleží na těch, jimž uchází právě z duše.

Nemá cenu se rozepisovat. Kdo ctí bluesovou muziku, omezí se na stručné jo, jo, jo. Ve zpěvu dojde na scat, v komunikaci nástrojů k nebývalé pohodě. Pocta Terezce, zvané Henrix v sukních. Hey Joe. Vrchol! Přídavek? 74 let stará Cool Sweet Road. Pořád to maká.

_{Zdroj fotografií www.rubiano.cz; www.varatislav.rajce.idnes.cz}