Milan Prokš:
Jsem Čech. Mohlo by se zdát, že už jen to samo o sobě je pro jeden lidský život dostatečně diskriminující faktor. Znáte to – pořád o tom někde slyšíme nebo čteme - nejlíp se žije v New Yorku, největší pohoda je v Los Angeles a člověku se sklony pro pořádek by se nejspíš líbilo někde kolem Mnichova. V záplavě těchto superlativů kolikrát přehlédneme drobnou informaci o záplavách v Indii, kde i když rodina přijde úplně o všechno (chatrč z pár hliněných cihel a vlastní posvátnou krávu), jsou všichni její členové šťastni, že neštěstí přečkali živí. Nebo že kdesi v Africe vyžije jiná početná rodina celý měsíc se sumou, kterou v přepočtu ušetříte, pokud pojedete pražskou hromadnou dopravou tři dny po sobě načerno.
Jakmile se mi podaří nějakou takovouhle informaci zachytit a hlavně mít čas o ní aspoň chvíli popřemýšlet, přestanu litovat, že můj praprapraprapředek nebyl zrovna praotec Američan nebo dokonce praotec Sjednocený Arabský Emirát. Vždyť co si my, Češi, ve své vyčůranosti (prosím nezaměňovat s hanlivým výrazem „vychcanost“) vlastně můžeme ještě přát jiného, než nám náš vlastní slavný praotec dopřál svým výstupem na Říp? Bývá tu teplo, ale zase ne moc. I zimu se sněhem si doma můžeme užít, ale ne úplně pořád. K moři to máme kousek, ale vlna tsunami až sem naštěstí nedosáhne. &Siroké nížiny, ale i hory – ani velké, ani malé, prostě tak akorát „do ruky“.
No, tak mě v téhle souvislosti napadá, že i s těmi holkami na tom nejsme zase až tak špatně. Zkrátka nejspíš bychom měli v co nejbližší době konečně iniciovat změnu ve státním znaku – namísto dvojocasého (všímáte si? zase ta naše vyčůranost, dva ocasy – pro jistotu) lva bych navrhoval koloběžku. Královnu koloběžku. On to totiž za nás za všechny praotec Werich vystihl naprosto báječně. Ono to není ani tak, ani tak. A praotec Čech, ač ji možná nehledal, našel zlatou střední cestu.

Renata &Sindelářová:
Pokud praotec Čech vůbec existoval, myslím, že zlatou střední cestu nehledal. Hledal prostě místo, kam by on a jeho družina složili hlavu. Vláčel se krajinou, štván z jedné strany divokou zvěří a z druhé římskými legiemi, boty ho tlačily a za zády slyšel remcání družiníků, že je neschopný velitel. Shodou náhod došli až k Řípu, kam se vyškrábali z posledních sil, no a když se tady při západu slunce rozhlédli, omámeni známou nevůní větraných bot, Čech se před svou oslněnou družinou blýskl sdělením, že zde je ta slibovaná země zaslíbená.
Ale nevadí, život je vlastně krásná náhoda. Mohli jsme se sice narodit na krásném exotickém ostrově v Tichém oceáně, kde bychom trpěli hlady, bylo by nám pořád vedro, štípali by nás komáři či jiná havěť a před námi by byla v lepším případě vidina, že teď budeme na tu jednu skálu a tři palmy, co jsme schopní obejít za tři hodiny, dennodenně zírat šedesát let. Ale my jsme se narodili v naprosto průměrném státě, v němž podle celosvětového měřítka žijeme na vysoké životní úrovni, a který je tak flexibilní, že nejenže se střídavě obrací k východu a střídavě k západu, ale také se tu střídá roční období, a navíc ve kterém se před námi v lepším případě rozprostírá vidina, že teď budeme na ten dřevěný plot s kočkou cvičně číhající na kopu slípek zírat dennodenně šedesát let.
Já jsem tedy spokojená. Ať už horu Říp nebo třeba Sněžku objevil praotec Čech nebo je to jen postava z Kosmovy kroniky a my jsme potomci Bójů, Sasů či odvážných opic, které sem přitáhly z Afriky.

Milan Prokš a Renata &Sindelářová, autoři románu Protiklady