V tvorbě Otakara Vávry najdeme hodně námětů z historie. Od FILOSOFSKÉ HISTORIE z roku 1937 přes poválečné filmy ROZINU SEBRANCE A NEZBEDNÉHO BAKALÁŘE a husitskou trilogii z 50. let (JAN HUS, JAN ŽIŽKA, PROTI V&SEM) až k HOROUCÍMU SRDCI začátku 60. let. Na konci 60. let (1969) stojí pak jako mezník dílo zřejmě nejvýznamnější - KLADIVO NA ČARODĚJNICE.

Bylo natočeno na motivy stejnojmenného románu Václava Kaplického a na základě soudních zápisů z čarodějnických procesů. Na koncepci filmu významně spolupracovala s režisérem Ester Krumbachová. Děj přenese diváka na Moravu konce 17. století do doby, kdy u nás probíhaly poslední čarodějnické procesy. Místem děje jsou Velké Losiny a &Sumperk. Vše začalo zcela nevinně. Pověrčivá žebračka u zpovědi schová hostii do šátku aby ji dala nemocné krávě. Přistihne ji přitom mladý fanatický farář Schmidt (Eduard Cupák) a po jeho udání se roztočí kola inkvizice. Přijíždí nesmlouvaný inkvizitor, nedostudovaný doktor Boblig z Edelstadtu (Vladimír &Smeral) a z obyčejné pověry udělá ďábelské spiknutí. Obviní další oběti a ty se po nelidském mučení přiznávají ke všemu. Rozjíždí se soudní mašinérie, která semele jak chudé tak i bohaté, jejichž majetek se exekutorům hodí. Obětí se stává i osvícený děkan Lautner (Elo Romančík), kterému se fanatizmus nepodaří zastavit.
 
Podle zápisů z procesů z let 1678-1685 padlo za oběť a shořelo v plamenech sto pět mužů, žen a dětí. Tento dozvuk temného středověku uvedl do chodu hrozný mechanizmus demagogie, dogmat, patologických skutků, vzkřísil nesnášenlivost, nenávist a strach a posílil sílu brutální moci. Věrná rekonstrukce procesů slouží ve Vávrově filmu jako doličný materiál pro odhalení vlastního zákulisí těchto procesů, jeho mechanizmů a fungování a hledá příčinu - jak v zaslpené a fanatické víře, v psychických deformacích vyšetřovatelů, tak i v politickém a mocenském zázemí, kde vládne ctižádostivost spolu se zbabělostí a chamtivostí. Je až nepochopitelné, že tuhle obludnou konstrukci dokázal rozvířit a s ní manipulovat jeden jediný člověk, proti němuž stojí lhostejnost a zbabělost těch, kdož znají pravdu a bojí se ji projevit a slabost těch, kteří sice mají moc, ale jsou přiliš hloupí, aby triky inkvizitora prohlédli.

Vávrovo KLADIVO NA ČARODĚJNICE není zdaleka jen historickým filmem o něčem dávno minulém. Natočením v roce 1969, v době, kdy se uvolnil politický tlak, se film stal zcela zřejmou paralelou k politickým procesům padesátých let. Však si to také mocní v době normaliztace uvědomili a film putoval do trezoru. Vyjádření krutých apektů ideologicko - mocenského prosazování falešných ambicí prostřednictvím samoúčelného teroru při zdání legitimity které vede k likvidaci ideových odpůrců a získání moci, slávy i majetku - to je téma nadčasové a netýká se jen středověkých čarodějnických procesů.

Sám režisér Vávra se k tématu vyjádřil: " Historické dokumenty pojednávají o zcela rozumných lidech, kteří se nenadále octli v soukolí probuzené středověké mašinérie - čarodějnického procesu. Díky lidské lhostejnosti nebylo z kol této mašiny úniku. Mechanika soudních procesů byla tak dokonalá, že ji mohl ovládnout podprůměrně hloupý člověk, naplněný komplexem méněcennosti." Rozšiřte si tuto charakteristiku i na politické osobnosti, které už máte ve své paměti a film dostane pro vás rázem i další rozměr...

Foto: videofilm.sk, ceskatelevize.cs