Moderování Tomáše Kluse a Ewy Farne celkem překvapilo a celkem i bavilo.Uvádělo se totiž více hudbou než slovem, ostatně podobný typ programu vyžaduje invenčnější přístup.

Hudební scénu již nesleduji intenzivně, tudíž jsem místy zírala doslova nevěřícně. Mířím tím k samotným hudebním vystoupením kapel a interpretů. Samozřejmě záleží na osobním pohledu a vkusu, svůj nikomu nenutím. Nicméně Lucie Bílá mi připadala tradičně nudná. Zdá se, že dosáhla svého vrcholu a na onom kopci běhá stále dokola a nemůže se odpíchnout dál. Jiná Lucie, ale Vondráčková, se představila s prezentací ve stylu osmdesátých let. Když jsem jí viděla poskakovat po jevišti, vybavila se mi její teta a možná i další hvězdičky staré éry. Retro sice letí, ale slavnostnímu okamžiku by slušelo i něco lepšího. Retra se rovněž přidržela kapela Nightwork a ohromovala Tepláky.V podstatě herecká kapela dbá přesně na dobrou jevištní stylizaci a nabízí hravou show. Podle mého soudu nahradila, před časem obdobně veselou partičku MIG 21.Posbírala si nějaké ty sošky a mohla odkráčet domů. Nepředpokládám, že od nich někdo očekává hluboké myšlenky, prostě jde o čistou zábavu. Mládí se má ostatně projevovat vesele. Klára z Toxique ohromila opět zajímavou módní kreací. Drží se stylu, což oceňuji, i když bych si do obchodu pro cédéčko neběžela.

Velkým překvapením se pro mě stalo seskupení zvané „Republic of two", pod tímto mírně narcistickým označením vystupují chlapci s tváří velmi zachmuřenou, za jejichž utahaninu bych jim vlepila políček. Dávají přesně přednost té muzice, kterou milují britští fanoušci, bystří kritici a jíž bych rozhodně ve dvaceti neposlouchala. Ale jinak byli dokonale vymódění, ostříhaní a na svět hleděli introvertním kukučem, jenž u určité části holek určitě zabere. Já se na to cítím však buď hodně stará a nebo ještě příliš mladá. Nedokážu rozsoudit. Do Síně slávy se dopracoval Petr Muk in memoriam, ovšem ten si to zasloužil. Oceán svého času rozčeřil stojaté hladiny české scény a jeho frontman se vypracoval ve vynikajícího zpěváka. A i když o jeho pozdější umělecké dráze můžeme říkat cokoliv, místo na výsluní mu náleží.

Anděle dvacetiletí za zpěv však překvapivě obdržel Jarek Nohavica. Ocenění mu chytře, čímž ctím dramaturga, předávala Marie Rottrová, tudíž si nedovolil házet kyselé obličeje. Vždyť Rottrová mu v začátcích velmi pomohla ke zviditelnění. Interpretovala jeho texty. Tudíž svou obvyklou nabubřelost tentokrát nechal na Moravě.

A ono se vůbec zdálo, že program se plní šťastnými okamžiky. I když k nim živý vstup Davida Kollera zrovna nepatřil. Kam se ztratil jeho hlas, jenž jsem si pamatovala z živých koncertů, těžko soudit. Můj přítel pamětník s údivem dodal: „A to nevíš, jak mu to zpívalo v Jasné páce v Majolence!"

Podivným krokem se Koller doklátil pro okřídleného fešáka a v očích měl... Radši nespekulovat.

Skutečné překvapení však způsobilo, když si pro Anděla za skupinu dvacetiletí dorazila kompletní sestava Lucie, tedy ta nejznámější. V našem obýváku proběhla věta: „Takto má vypadat rocker v důchodu".

Věkové rozpětí v tomto případě se pohybuje v rozmezí 43 - 50 let, čili do penze ještě nějaká doba pánům zbývá. Přesto P.B.CH. mi připomínal Miki Volka, tuzemskou hvězdu rokenrolu, která doplatila na zálibu v koktejlech ve složení alkohol a prášky. Asi nikdo by nevěřil Petrovi pětačtyřicet, vypadal na pětapadesát. Odulý Kodym se skrýval pod kloboukem a slunečními brýlemi a proto nejzdravěji a nenormálněji asi působil Michal Dvořák. Ten vtipně poznamenal, že jako první vyloučený člen musí konstatovat, že s Lucií to nemohlo dopadnout jinak. Smrt legendy.

Asi bych se měla přiznat. Ačkoliv mi to dnes už skoro nikdo nevěří, patřila jsem do tábora fanynek Lucie. Dokonce jsem ještě včera v noci lovila podepsané desky slavné čtyřky a stírala z nich prach. Na rozdíl od ostatních bych však na koncert Lucie nešla. Chci si totiž zachovat hezkou vzpomínku.

Bulvár má teď určitě o čem psát, jeho sestřička MF DNES rovněž. Spokojenost se nese vůkol. Mě jen napadá, ke spekulacím o návratu Lucie, myšlenka - zážitky nelze ničím nahradit, ani vrátit a legendy patří na parnas, nebo spíše do snů, kde jim to sluší nejvíce.

_{Zdroj fotografie www.scena.cz; www.image.tn.nova.cz}