Nebo se jen, chlapeček, prostě narodil do neklidné doby napoleonských válek.

Jeho otec, Philippe Deburau, francouzský voják, bývalý provazochodec, brzy zatoužil po své vlasti. Sliboval si od ní lepší výdělky i snadnější život. Jednoho dne svou rodinu sbalil a malý Kašpar i se svými brášky a sestřičkami vyrazil vstříc nové zemi. Zatímco jeho sourozenci se potatili a jejich artistické kousky byly brzo známy po celé Francii, Kašpar zůstával neskutečně nešikovným a zatímco jeho drobné sestry létaly v saltech do vzduchu, zachytávány svalnatými bratry, jeho největším artistickým výkonem zůstal nejspíš přechod po laně. Dostávalo se mu často ústrků od rodiny a v jejich vystoupeních byl využíván jen jako nešika, často nosící v zubech židli, která mu často ošklivě poranila dáseň i tvář. A tak, Kašpar, který se za francouzskými hranicemi stal Gaspardem, vyrůstal jako věčně odstrkovaný, plivající krev po francouzských náměstích.
 
A pak rodina Deburau dosáhla francouzské mekky, jejich největšího snu – Paříže. Kašpar Paříž miloval. A objevil v ní něco, co ho naprosto uchvátilo – divadlo a jeho pantomimu, která byla v té době hlavním tématem všech divadel. Příběhy Harlekýna,jeho Kolombíny a samozřejmě Pierota – poťouchlého sluhy, věčně zamilovaného do pánovi milenky a všemožnými ústrky se jim snažíc jejich lásku překazit, dokázat, že on je mnohem lepší než Harlekýn. Komická role, vždy končící pro nebohého Pierota špatně – Kolombínu nikdy nezíská. Kašparova herecká dráha začínala v pařížském divadle Funambule, ale ne jako herce, nýbrž jako poskoka, děvečky pro všechno, v divadle, kde mohl pozorovat velké umělce tehdejší doby a učit se. A najednou se mu poštěstilo. Představitel Pierota onemocněl a musela se rychle najít náhrada. Podmínkou ale bylo, že Pierot musí přejít po laně – bylo to v roli. Kašpar najednou mohl děkovat otci, který ho ranami pěstí naučil po laně chodit – byl jediný, kdo to dokázal, role Pierota byla jeho a... uchvátil publikum. Získal si je svou osobitostí i dokonale a bezmocně vtipně, komediálně zahranou tragikomickou postavou. Prakticky přes noc se stal Kašpar slavným a začalo se o něm psát, začal o něj být zájem. Své životní zkušenosti, velmi často bolest, dokázal mistrně promítnout do své životní role. I do smutného údělu svého Pierota vložil smích.

Jeho osobní život, ač se stal slavným a úspěšným, moc komický nebyl. Ne moc úspěšné manželství, poraněná duše, věčné hledání něčeho, co nikdy nenašel, smutné potloukání se po pařížských putykách. Tvrdý život se na něm nakonec podepsal a největší z Pierotů zemřel 17. června 1846 ve věku pouhých padesáti let. I za tu krátkou dobu dal novou tvář pantomimě, ukázal, jak to dělat originálněji a lépe. Pařížané na něj nikdy nezapomněli a i v jeho rodném městě – Kolíně – každoročně probíhá přehlídka divadel s názvem „Kašparův kolínský memoriál“ .

Na jeho hrobě na pařížském hřbitově Pere Lachaise je nápis: „Zde leží ten,který všechno řekl, ač nikdy nepromluvil.“ František Kožík o něm napsal memoárový román.

_{Zdroj obrázku www.infocentrum-kolin.cz}