Točí výhradně za své, případně za rozpočet celé rodiny. I vybavení mají většinou vlastní. Čas věnovaný vzniku filmu či filmečku musejí ukrást někde jinde. To podstatné, čím se ale od profíků liší, je SRDCE. Srdce, které vkládají do svých děl a které tak často postrádáte při drtivé převaze komerce v kinech i v televizi.

V Ústí nad Labem se ve dnech 18. a 19. února konal v pořadí již 44. ročník tradičního soutěžního klání neprofesionálních filmařů nazvaný STŘEKOVSKÁ KAMERA. Jak hned na začátku připomenul hlavní organizátor soutěže Petr &Spás do letošního ročníku bylo přihláčeno celkem 62 filmů o souhrnné délce přes 12 hodin čistého času. Pořadatelé do soutěže vybrali 30 snímků, které se promítaly od pátečního odpoledne až do sobotního večera. Porota v čele s PhDr. Jiřím Minaříkem a členy Doc.Mgr. Martinem &Stollem, Ph.D a mojí maličkostí bez titulů měla rozhodně z čeho vybírat. Za mnohé bylo možno pochválit, jiné drobnosti zase vytknout. Však si to také lektor semináře Ing. Jan Loučím užil, když musel slušně a bez urážek říkat někdy i nepříliš lichotivá slova k přítomným autorům. Naštěstí většinou šlo jen o malé připomínky sloužící k zlepšení a zkvalitnění.

Ve srovnání s úrovní filmů z loňského ročníku, kdy jsem byl rovněž přítomen, nedošlo k výraznějšímu posunu. Lze říci, že velká většina filmů byla kvalitní, na slušné úrovni, technicky velmi dobře natočená a zpracovaná. Filmy se lišily jen silou výpovědi a schopnostmi autora. V obecném pohledu lze říci, že trochu ubylo reportáží (hlavně těch tzv. místních, líčících až polopaticky odhalení sochy tomu či onomu nebo jiný podobný jev lokálního významu), sešla se zhruba stejně početná skupina dokumentů a potěšil větší počet filmů hraných a hlavně animovaných.

Nejde v krátkém článku psát o všech filmech. Než se na jednotlivá oceněná díla podívám, pak jen připomernu, že v nikterak výjimečných reportážích jsme se mohli podívat třeba do národního parku Blyde River Cynyon v Jihoafriské republice, na skalní chrámy před Avatarem, či vylézt s kamerou a s horským vůdcem na Gerlach. V hraných filmech je stále živá tématika rodiny a dítěte (např. ve filmu NA FONUS Rosany Zvelebilové), vtipy (ČEKÁNÍ Bohumila Kheila s několika záběry prostitutky, která nečeká jako v známé hře Samuela Beckette na "Godota" ale na "kokota" bylo trochu podpásově primitivní) a snahy o nový výraz a symboly (např. těžko chápatelný film SOMNIPATHIA Dominika Duška). Pak se ale v hraném filmu objevuje nový fenomén, který přinášejí mladí autoři. Snad se dal nepřesně nazvat černým pohledem na svět (amatérský "film noir"?). V PROCITNUTÍ Martina Doležala se hned v úvodu na jakémsi smetišti probouzí zbitý a pozvracený mladík a v útržkách nám autor prozradí, že se rozešel s dívkou a že byl přepaden (proč?). Shání dohromady své ztracené věci u podivného ustrašeného mladíka a... a víc už jsem z filmu nevydedukoval. Ve filmu INTR MĚNÍ nás Luboš Konečný seznámí s malým chlapcem, který říká, že "bude doktorem" a po skoku v čase 7 let poznáme studenta, přicházejícího na "intr", kde se "zkazí." Při jedné z návštěv domova si otec všimne jeho nepřítomného pohledu, vyletí jako pomstichtivý drak, zařve "Ty fetuješ!" a vyžene nezdárníka z domova. Přehnaný expresivní výraz ubírá snímku na síle. Konečně pak PROPAST Davida Březiny se točí kolem námětu krádeže lidských orgánů, jak jej už před devíti lety výrazně a profesionálně uvedl britský filmař Stephen Frears ve &SPÍNĚ LONDÝNA. Březina a jeho kolektiv bohužel předvedli dost problematické vystupování mafiánů, hrajících si na doktory, "svůdce", který láká do hotelových pokojů "oběti" aby prokoukl až asi u té dvacáté (či kolikáté?) a detektivy, jimž trapnost čouhá z každého pohybu a slova. Proč u mladých tvůrců vzniká pocit, že "svět je zkaženej" a "lidi jsou svině" (téměř doslovná citace) je úkol pro psychologa či sociologa.

V žánru dokumentu nedošlo k výraznému překvapení ani se neobjevil neobvyklý námět. Poctivě, i když trochu rozvláčně a s několika začátky se Jan Vačlena věnuje ve filmu DO KOPCE VODA NETEČE problémům slavnosti Labe a zprovoznění plavebního kanálu v Přelouči přičemž hledá paralely ve světě, kde je podobný problém dávno vyřešen. Z portrétů osobností porota ocenila NÁVRATY ZDEŇKA BERNÁTA v nichž Petr Baran představuje výrazného malíře a fotografa. Asi to tak má být, ale pro diváka z filmu příliš čiší smutek jak z obrazů tak i z rodiny umělce a konec konců i z něj samotného. To Milan Oboda "hrdina" dokumentu KDE DŘEVO VONÍ LÁSKOU Eduarda Mocka je osobností, která si diváka získá. &Sikovný řezbář, lidový filozof, spisovatel a frýdecko-místecký dandy je svérázným milovníkem života a film o něm to dokládá. Anonymní, ale výrazný je trampík ve filmu OSTROU CHŮZÍ NA OSTRÝ, TENTOKRÁT U MILE&SOVA Dana Černého. Představí hledání pokladu, historii i loupežníky jednoho hradu nehradu a vy nevíte zda jde o fikci či pravdu, zda to autor myslí vážně nebo si z nás tak trochu utahuje. Ale rozhodně zaujal a my měli alespoň o čem přemýšlet.

O jedné z cen pro jediný zahraniční dokument s názvem V UHLISKU NAD PORÚBKOU slovenského autora Jána Kusky nebylo pochyb. Těžká práce při svážení dřeva z nepřístupných lesů, která je utrpením pro koně (ale i pro lidi) byla zachycena tak silně, že se potili a trpěli nejen koně v zasněženém svahu ale i diváci v sále. Zmínit se musím ještě o filmu SAMOTÁŘ, v něž nám Jaromír Schejbal představuje 82letého staříka podivína, žijícího mimo civilizaci a léčícího se výhradně tím, co dává příproda. Bez ocenění zůstal pak zajímavý leč trochu didaktický pohled na počátky kinematografie resp. na to, co mu předcházelo od Bohumila Kheila s názvem ZAČALO TO V GRAND CAFÉ. Někde na pomezí hraného filmu a dokumentu se pohybuje jeden z vysoce oceněných snímků soutěže BLUDIČKA LÁSKY. Natočila ho citlivě, poeticky a dalo by se říci až s ženskou něhou, Alena Krejčová. Věnuje se v něm milostnému vztahu dívky jménem Eleonora &Somková (Lori) k básníku Karlu Hynku Máchovi.

Už jsem se v úvodu zmínil o překvapení v počtu animovaných filmů. A překvapení bylo také v jejich kvalitě. Bohumír Novák nechá v jednom ze svých dvou soutěžních filmů s názvem PLECHOVKY rozehrát souboj o nevěstu a inscenuje svatbu plechovkových hrdinů s elegancí a grácií a nechce se věřit, že z nezhledného odpadu může vzniknout doslova na koleně a v miniaturní domácí dílně poetické drama. V animovaném žánru také najdeme nejlepší film soutěže, který vyhrál jak u poroty tak i u diváků. Nepřekvapilo, že jej natočil zkušený Jaroslav Nykl, překvapil sám filmeček s názvem LARGHETTO (už v lednu film získal 1. cenu a Cenu diváků na berlínském Eulenspiegeleien). Je obtížné přenést náladu snímku do slov - "příběh" klavíristy, jehož při vystoupení trápí mrška bleška, jíž se nemůže zbavit. Nechá ji tedy pobíhat po klaviatuře, mrška bleška v dokonale rytmicky členěné animaci "hraje" místo klavíristy a vyluzuje tak dokonalou hudbu, že ji muzikant dovolí vlézt do jeho "kožíšku". Netuší, že to byl osudový omyl, protože na písknutí se vyrojí hned celá kolonie mršek... Dokonalá animace, rytmus, nálada, skvěle kreslené figurky - těch slov chvály by bylo mnoho. Spíše postesknutí - to by bylo sousto pro televizi (třeba pro už dlouho skomírajícího Večerníčka), kdyby... kdyby tam seděl rozumný dramaturg. Myslím, že i několik dalších snímků ze soutěže (třeba BLUDIČKA LÁSKY či V UHLISKU NAD PORÚBKOU) by se v televizi uplatnilo velice výrazně.

Závěrem nezbývá než poděkovat pořadatelům v Ústí nad Labem (vedle již zmíněného Petra &Spáse ještě Ivo Renotiérovi) za bezchybnou organizaci klapající na vteřiny přesně, za zajištěné ubytování a stravování (s poznáním nového minipivovaru "Na Rychtě") a hlavně autorům, že pořád "točí".
Foto:videohobby.cvu.cz