Kdyby jen trávník, v dnešní době už i led! Ale kde to začalo? Už dávno. Dle mých odhadů v době, kdy zbojník Žižka se svým spolkem, on sám zvláštní národní hrdina, topil německé těžkooděnce v bahně rybníku u Sudoměře. Možná ještě dřív, kdy Kopčem s Veverčákem, v čele s Mamutíkem, odráželi s pazourkem v ruce kmeny od Rýnu ze svých lovišť. Mezi tím se potloukali mamuti. A zubři. Vzrušující. Nehledejme ty kořeny. Jde nám snad o dnešek.

Ten já bych hledal a určitě našel už někde v roce 1938. Vlastně dřív. V třiatřicátém? Tak nějak, Narcis nad jiné, Adolf Hitler, pobláznil své soukmenovce, a byť se svou vizáží tomu vůbec sám neodpovídal, vytvořil teorii árijského nadčlověka, které podlehl, zcela bezmyšlenkovitě, téměř celý německý osmdesátimilionový národ, nebo kolik jich tenkrát bylo. To ovšem nebylo všechno. Ten pomatený kaprál začal všem doma kázat nesmysly o tom, že právě jim patří budoucnost a jejich rasa spasí svět. A začal to realizovat. A hubit. Všechny, co se nevešli do jeho vizí. Židy, Cikány. Pak si 3,5 milionů sudetských Němců v Československu vymyslelo autonomii. A kaprál, že jim to zařídí. Vtáhl na území naší země, bez boje, že, Sudety připojil k říši, z Čech udělal protektorát, ze Slovenska samostatný stát. A zdaleka nekončil. Obsadil Polsko. A do koncentráků hnal nepohodlné Poláky, nepohodlné Čechy, dokonce nepohodlné Němce. Selekce ve vlastním národě? Ano. Vaz mu to nezlámalo. Že by to bylo kvůli tomu, že byl vlastně Rakušan? To už je jedno. My jsme v rámci konečného řešení měli skončit někde v Jižní Americe. Ale asi jen vyselektovaný vzorek. V roce 1945 si konečně v beznadějné válečné situaci vzal život. Konec druhé světové války. Svět si oddechl. Paradoxně ne Němci. A ještě je rozdělili. To věčné rozhodování o někom bez něj. Ale, co může čekat poražená země po válce, kterou rozpoutala? Nadvládu. Chápanou různě. Tou samou sešněrovali i nás. Kapitální otázka? Kdopak to všechno zavinil?

V osvobozených Čechách vzplanul zadržovaný vztek. S Benešem v čele národ Němce vyhnal. Kolektivní vina sehrála zas klíčovou roli. Benešova politika následujícímu bolševikovi hodně vadila, ale jeho dekrety o vysídlení Němců se jim hodily do krámu a byly pro ně svaté. To je srandovní. Co bylo bolševikovi svaté? Ponechme to bez komentáře. Podstatné je, že v ukřivděném národě xenofobie dostala křídla. Bujela, bujela a obrátila se, když nebyl v dosahu Němec, proti Cikánovi. A proti Židovi, když už měl tu odvahu se odkopat, proti muslimovi, když už se sem zatoulal a vrchol dosáhla v momentě, kdy Rus osvoboditel přitáhl coby Rus okupant. Blbě to vybral, praotec Čech. Mezi dvěma mlýnskými kameny klid asi nenajdeme. A ještě ta jejich mateřština! Tvrdá, neohebná, naprosto nemelodická, na jedné straně, totálně rozmachťaná na druhé. Zatímco Hitler obehnal ostnatým drátem vyhlazovací tábory, bolševik rovnou hranice státu a měl tu odvahu nám 45 let tvrdit, jak se za tím drátem máme jako v bavlnce. Ale to mohl tvrdit snad jen Cikánovi, kterého sice držel pod krkem, ale začal ho uplácet na úkor většiny. Pod kotel české xenofobie jen přiložil. A současné vlády? Problém dál eskalují. Ale to už je jiné kino. Zpět k Němcům.

Generacemi živená antipatie dostává místy pěkně nařezáno. Pořád máme zažranou v mysli německou rozpínavost, máme z toho osypky, ale neváháme nakupovat u nich, protože dnes už je tam všechno levnější. Vadí nám, že jsou ekonomicky daleko dál než my, ale z jejich kázně a smyslu pro preciznost si děláme legraci. Vadí nám německá sveřepost a zavilost, obchodní nadání a bůhví co, ale v současnosti je to náš největší obchodní partner. Trochu ukřivděného nacionalismu v tom cítím. Zcela chápu respondenty naší ankety, kteří přicházejí s negativní odpovědí. Pokud někdo měl v rodině někoho, kdo se tehdy z lágru nevrátil, není o čem. Předávka štafetového kolíku. Poctivě nadřená.

Na televizní „Rockpalast“ přijížděli ke mně domů koukat na bednu muzikanti z půlky Čech. Svobodné večery se svobodnou muzikou. A první seznámení s velikány branže. Živě jsme je, aspoň některé, viděli až po devadesátém. Byli jsme rádi, že rock se zpívá většinou anglicky. Ale, člověk si uvědomoval zároveň shodné zájmy lidí na obou stranách hranice. Nechat zmizet tu zpropadenou nesnášenlivost vyúsťující na české straně až ke zmíněné xenofobii.

Nosím v sobě televizní záběry, kdy Jiří Diensbier a Hans-Dietrich Genscher v devadesátém stříhají dráty. Nezapomenutelný zážitek. Ale je mi líto, že tomu muselo předcházet šedesát let vzájemné nevraživosti. Vlastně odvěké. Memento ukončení dějinných konfliktů a jejich zasutí do spodního šuplíku pracovního stolu? Jiné práce je na obou stranách hranice jistě dostatek. Jistě, až na krev, ale trochu nacionalismu se snese snad jen v těch nahoře zmíněmých dresech a příslušných fanouškovských kotlích na tribunách.

_{Zdroj fotografií www.idnes.cz}