Snad za to může autorova profesní specializace, talent, sic léta zaháněný do spodního šuplíku pracovního stolu, ale Jaromír Matoušek se umí dívat. Kolem sebe, do sebe, do všech, co se okolo něj mihnou a v minulosti naplňovali jeho život. Máme před sebou jeho poetický knižní debut z letošní produkce nakladatelství Čas. Ten s malým „č“ tlačí všechny. Možná i honí. Matoušek se umí zastavit. Měli bychom se tomu naučit všichni.

Autor umí pregnantně vyjádřit všednost a nasadit jí lesk výjimečnosti. Jeho obraty jsou neotřelé a jsou z rodu jedinečných. Pracuje s volným veršem a jen jako pověstnou třešničku na dortu nám velmi občas dá ochutnat rým. A ten, když zazní, vystupuje z řádků jako jediný možný. Může být prostý, proč ne, to není o šířce slovního rejstříku, to je o jeho užití. A pak tu je další podstatný stavební kámen Matouškovy poezie. Svými verši umí vzbudit náladu k rozjímání. Kdy člověk zvedne oči od knížky a dlouze se podívá do kšá a kašle v tu chvíli na hodiny a pseudopovinnosti, jež po nesplnění se ukáží jako zbytné. A vlastně překážející. Matoušek dává, velmi často, standardně užívaným slovům a jejich spojení nový význam. To se dá koneckonců od spisovatele čekat. Ale ta jeho jsou zapamatovatelná. A líbivá, přiznejme si. Hodnotím velmi vysoko zvukomalebnost jeho stavebních kamínků. I když jde jen o dvojverší v básni rozsáhlejší. I když pointa básně uteče jinam. Dívejte:

                                               Kolečka hodin
                                               obratně šňupe smrt

Tady nejde jen o volbu nástroje, slova. Slovosled je zde ten vercajk, kterým nás autor drží neustále na pozoru a nenásilně nás přiměje k opáčku již snad navnímaného textu. A uděláme to sami, bez mentorování a rádi, protože si uvědomíme, že větný podnět určený autorem je ten platný a jedině možný a ještě uvítáte, že při prvním čtení jste měli zatmění a že vás jej někdo zbavil. Tak takovou poezii můžu. Vřele doporučuji.

_{Jaromír Matoušek: Její život
Vydalo nakladatelství Čas v roce 2011
Obálka www.cas.cz}