Dnes už ho potkám, zcela jistě ho potkám, osud tomu chce a dnes je to nevyhnutelné! Jinak ať se svět točí opačně, protože já už nevím, jak to mám zrežírovat, zosnovat, narafičit, aby se musel se mnou srazit a uvědomil si mé bytí? Přitom ne že bych se neoháněl. Snažím se týdny a měsíce, střídám průchody v sloupořadí podzemky, zuřivě sbíhám eskalátory a zuřivěji ty nejedoucí, hopsám panáka na bílé čáře a nahlížím do propasti kolejiště a všelijak zkouším na sebe upozornit vytoužený objekt a v poslední době i hrdinů mých snů. A jedinou odměnou mi byl zatím jen plechový hlas amplionů, abych se laskavě zdržoval za bílou čárou.

Dnes musím smůlu prolomit, už si to ve fantazii maluji, přijde za mnou, vytáhne ho a já budu nevybíravě zastaven. Řeknu: „Udělej to“ a on odpoví: „Odkdy si tykáme, čert nikdy nespí!“ A já odpovím ještě vzrušeněji: „Děkuji, kdybyste věděl, kolik peněz už jsem vmetl do automatů, abych vyšel vstříc tomuto okamžiku!“

Žel ani po dnešku se nic neděje, nejsem dost atraktivní, muže v uniformě vábí jiné sorty. Žádný odznak, dražší nežli všechna slova touhy, neviděl jsem zablyštit se v jeho dlani. Jen další mé kováky mizí v chřtánu oranžové schránky, mám chuť bušit do mašiny pěstmi a ptám se: Kdy nastane ten šťastný okamžik, kdy si revizoři všimnou čestného pasažéra?

_{^{ikona: blast-hardcheese.deviantart.com}}