Někdo by řekl, že je to jeho chyba. Ale ta se ve skutečnosti skrývá úplně někde jinde. Nějak jsme zapomněli, že odedávna movitější lidé, jenž dlouhá staletí prezentovala třeba šlechta, přispívali na různé umělecké aktivity, stávali se mecenáši kultury. A z těchto „zdrojů“ ve svém životě čerpala třeba Božena Němcová, malíř Adolf Kosárek a jiní. Jakýmsi mecenášem byla kupříkladu i paní Fingerhutová, maminka Vojty Náprstka. A ve výčtu těchto štědrých dárců bych mohla pokračovat.

Nechci tvrdit, že se dnes nenajdou žádní dobrovolní investoři do kultury, nicméně, pokud je srovnáme s těmi, co přispívají na různé sportovní činnosti, vidíme, že se ocitají ve značném nepoměru.

Zatímco velká část šlechty byla relativně vzdělaná, nebo alespoň se jí dostalo možnosti se vzdělávat, dokázala ocenit umělce a podporovat je, někteří současní novozbohatlíci se vzmůžou, co se týče kultury, akorát tak na cédéčko Karla Gotta.

Pro příklad ze života nemusím chodit daleko. Znám osobně nejmenovaného úspěšného podnikatele ze zapadlého města na Vysočině. Narodil se do rodiny učitele, jenž navíc hrál na housle a dá se tedy předpokládat, že vedl své děti a tudíž i pana podnikatele k tomu, aby měli rádi umění. Když pan podnikatel získal velký majetek a rozhodoval se, kam by vložil nějaký ten sponzorský dar, nerozhodl se pro místní zámeček, kde sídlí galerie s unikátní sbírkou děl významných sochařů a malířů, dokonce ani pro místní Základní uměleckou školu, která pořádá pravidelné výstavy a koncerty pro veřejnost, ani si nevzpomněl na památku zařazenou do UNESCA v nedalekém „okresním“ městě, ale zamířil do matičky měst a to do Prahy. Zde si vybral velmi známý fotbalový klub a proto dnes, když dávají z jejich stadiónu přenos ze zápasu, skví se mezi desítkami jiných i logo jeho firmy. Divákům to sice nic neřekne, ale pan podnikatel je spokojený a všude se tím chlubí, ačkoliv snad v životě ani nebyl na jejich utkání. Nechci, aby to vyznělo, že je pan podnikatel nějaký nekulturník. Vždyť navštívil koncert Evy Urbanové a koupil si ty nejdražší vstupenky. Ne, že by předtím někdy Evu Urbanovou vlastně slyšel, ale co má dělat, když se na ni „chodí“.

Ne, nemyslím si, že všichni podnikatelé jsou stejní, jako ten, jehož přístup ke sponzorství jsem popsala, ale podle toho, kolik peněz ze soukromého sektoru plyne do sportu a do kultury, je nad slunce jasné, že podnikatelů s podobným myšlením nebude asi zrovna jen hrstka. Pokud žijeme v době, kdy většina těch movitějších raděj dá peníze do hokeje, aniž by si uvědomila, že i umělecké aktivity si zaslouží rovnocennou podporu, pak musíme hovořit ne o krizi kultury, či neschopnosti ministra kultury, ale o krizi celé společnosti.