Někde okolo poloviny minulého století nachází Čechura adresáty svého manuálu pro pokročilé. Někde okolo poloviny minulého století vylezli ti věční kluci na světlo boží a prochechtaní celým životem jim přijde normální, že v tom budou pokračovat i jako dědkové. Na sedmdesáti stránkách knížečky nashromáždil návody k chování i činění chlapů od momentu, kdy ratolest si přivede partnera a s pomocí přírody vás uvrtá do té záviděníhodné role dědečka. Jak říká Čechura, jsou dvě možnosti. Buď si kluk přivede nemožnou hydru, o kterou byste si neopřeli ani kolo, nebo holka hašišáka, kterému to kouká i z očí. Zajímavé je na tom zejména to, že tyhle dva prototypy mají nekonečně mnoho klonů. Pro uklidnění vás všech lze prozradit, že posléze jsou kupodivu k rozeznání. O zábavu je postaráno na mnoho let. Všichni o tom ví, jenom vy ještě ne. Jó, léčba šokem. Někdy je rychlejší než 9 měsíců početí. Čechura sám říká, že nechce nic přikrášlovat. Nemusí. Ten bohulibý stav dědečkovství je přece nádherný in natura. Ale kdo se rozhodne s ním bojovat, je ztracen předem.

„O dědečcích toho nikdo moc nenapsal,“ říká autor. A trochu uraženě konstatuje: „Babička – to je jiný kalibr. Určitě znáte tu nejhlavnější, která ženské nabádá ke skoku přes plot.“ Ono je to trochu jinak. Babičky ať skáčou přes plot. Dědečkové si raději prostřihají v tom plotě díru.

V každém případě máte před sebou knihu, jež vás stoprocentně pobaví. O mentorství nemůže být ani řeč. Nejspíš vás situace, kterými nás autor provede, rozesmějí. Protože jste stejné nebo velmi, velmi podobné, zažili včera. Nebo teprve zítra? Že by to mohla být učebnice, Milana Čechuru nenapadlo ani náhodou. Prostě dobře míněné rady. Ale, dotáhněme do konce celoživotní revoltu. Kšá, jede každý za své. Ale Dědečkárna je literární výron pro každého.

_{Milan Čechura: Dědečkárna
Vydalo nakladatelství Nava v roce 2010
titulka www.abatar.cz}