Hra o trpělivost diváků
01.07.2002
Martina Bittnerová
Společnost
V úterý 25.6. uvedla scéna Společenského domu dva mladé absolventy VŠMU v Bratislavě Martina Nahálku a Milana Ondríka ve hře španělského dramatika Rodolfa Serrery "Hra so smrťou".
Bohužel se dostavilo jen sedm diváků, což je poněkud smutný obrázek přístupu neratovických občanů k divadelní kultuře. I když v tomto případě musím konstatovat, že o nic zajímavého nepřišli.
Samotný výběr dramatu se zdál více než nešťastným. Poskytoval sice prostor právě pro dva herce, ale jeho obsah byl vrcholem slaboduchosti, který z mýtické postavy Markýze de Sade udělal vyšinutého jedince, co si domů pozval předního pařížského herce, jehož důvěrně oslovoval "Gabriel", kdy si z počátku před ním hrál na svého sluhu, aby mu vzápětí vyjevil svůj značně šílený plán. Požádal ho totiž o ztvárnění části jeho divadelní hry a to pasáž o umírání. Z teorie Markýze de Sade: " Herec umí dokonale zobrazit jen vlastní prožitky", jasně vyplývá, čeho chtěl s Gabrielem docílit. Prvně Gabriela omámil vínem s drogou, čímž ho na oko otrávil, poté podaný protijed znamenal ve skutečnosti samotný jed. Pochopitelně tak tragický námět, zasahující do nejniternějších pocitů člověka, by měl nabídnout patřičné napětí a plné strhnutí pozornosti diváka, ovšem tento nestrhnul, ani neděsil. Už úvodních osm minut, kdy "Sade" v převleku sluhy seděl zády, drnkal na kytaru a Gabriel přitom podupával nervózně nohou a po třech minutách přidal hlasový projev typu: " Pche, He, He, Ha, Ha", místo emotivního vygradování okamžiku, neskutečně nudil. A nuda se plížila celým představením. Zpestřily ji občas sportovní výkony Gabriela, přeskakování sedadel v hledišti, rvaní mříží a celkem zajímavá práce s hlasem, nebo-li křik. Místo toho, aby v divákovi tato postava vyvolávala soucit s tím, v jakou figurku se v rukou trýznitele proměnila, vnutila mu jakýsi chladný odstup a neúčast. Rovněž "Sade" místo satanského lesku v očích díky vkladu herce, nevím, který z dvou protagonistů jej hrál, program k dispozici nebyl, působil jako úchylný úředníček přes den pracující pilně v kanceláři, který v noci za okny svého domu povoluje uzdu svým neobvyklým choutkám. Setkání ďábla a oběti se tedy nekonalo. Snad selhala dramaturgie a snad režisér,jehož rozpačitost při práci s poměrně zvláštním dramatickým kusem se nesla celým představením.