Tajemná - přívětivá i zrádná,chladivá i hřejivá,modravá i temná - jeden ze čtyř přírodních živlů, nejničivější...."Ohni utečeš, ale vodě ne...", říká se. Já jsem se u vody narodila,vodou jsem křtěná,u vody jsem vyrostla i zrála,voda byla moje nejlepší kamarádka. Stačilo jen přejít velkou zahradu, pár skoků ze svahu,a byla jsem u obrovského, rozlehlého rybníka, který je v létě oblíbeným rekreačním cílem mnoha lidí.Jsou tu loďky,plachetnice,tobogány, a plno stánků s dobrotami na plážích se spoustou lidí a pobíhajících dětí. Kdysi byl uprostřed rybníka i ostrůvek porostlý břízami, a kdo dokázal přeplavat, mohl se tam usadit, v klidu odpočívat a pozorovat vodu,létající racky, nebo lidské hemžení v dálce na plážích.

Dříve, hlavně na venkově, nebylo zvykem příliš dohlížet na děti. V létě jsem mohla být u rybníka celý den kromě oběda, a odpoledne nás odtud vyhnal až soumrak, a kvákání žab. Od břehů bylo kolem dokola dost mělko a voda příjemně vyhřátá, ale dál než asi metr od okraje jsme stejně nesměli.Tento zákaz jsme dodržovali, i když jediný, kdo nás hlídal, byla různá funkční strašidla. Naše první dětské krůčky provázela Polednice, Klekánice, a samozřejmě Vodník,který v hluboké vodě stahoval neposlušné děti pod hladinu. Díky své sečtělé babičce jsem od útlého dětství věděla, že.... na topole nad jezerem sedá vodník pod večerem,.... a proto jsem ho hledala spíše ve větvích stromů rostoucích podél pláží. Pro samotnou vodu u nás totiž fungoval jiný strašidelný běs - strouha!

"Ne abys šla daleko od břehu...je tam strouha!" znělo pravidelně, kdykoliv jsem šla ven. Představovala jsem si Strouhu jako nějakou ohyzdnou babiznu, horší, než může býti Vodník, která bydlí pod vodou,kde číhá, a čeká na svou příležitost. Bála jsem se, ale zároveň všechno kolem Strouhy a jejího obydlí mně v myšlénkách přitahovalo, a nutilo k přemýšlení. S vodou jsem navazovala přátelství každý den. Neděsila mně ani její chladnost,ani hloubka, která světlezelenou barvu u břehů měnila v tmavší a tmavší, až někde uprostřed se mi zdála být úplně černá.S vodou jsem se spřátelila natolik,že jsem zapomínala na "metrový" zákaz,a chodila jsem od břehů dál a dál. Voda byla všude stejně teplá a stejně přátelská. I když jsem si troufala stále víc, a už jsem bývala od břehů i několik metrů,nic se nedělo. Strouha nejspíš někde pokojně odpočívala - až jednou ! Odvážně jdu svojí vodní přítelkyní, - a bum! - šlápla jsem do prázdna, a hned jsem padala někam dolů. Bezpečné a přívětivé dno pod mýma nohama zmizelo, a já jsem při klesání cítila nepopsatelnou hrůzu. Ale mé,tehdy ještě čisté, dětské duši, nebylo souzeno nic zlého.

Při zběsilé snaze něčeho se zachytit, podařilo se mi nahmatat pevnou zem po stranách,jako bych spadla do úzkého příkopu. Po kolenou jsem se z něho vyškrábala, a možná, že snad v posledním okamžiku se mi podařilo dostat hlavu nad hladinu. Kašlala jsem, zvracela jsem vodu, a nemohla jsem "chytit dech".Přesto se mi podařilo dostat situaci zase pod kontrolu, a ze všech sil jsem utíkala zrádnou vodou ke spásnému břehu.Tam jsem padla do písku, třásla mnou zimnice a poznání,že voda, která vypadala tak přátelsky, je ve skutečnosti záludný nepřítel, a Stouha chytá děti do podvodní pasti.

K rybníku jsem několik příštích dnů nešla i proto, že stejně vytrvale pršelo - ale pak mně voda i přes můj strach přilákala znovu.Zjištění, že pohyby rukama pomáhají tělo nadnášet,jsem si v povoleném metrovém pásmu opatrně ověřovala - znovu a znovu. Jako malý psík jsem hrabala rukama i nohama a lezla po kolenou,ale už byl jen krůček k tomu,aby tyto pohyby byly pravidelné,jak jsem vídala u plovoucích lidí.Dařilo se mi. Po pár dnech jsem dokázala sama uplavat i několik metrů, a časem jsem se úplně přestala vody bát.

Tak mně zlá Strouha naučila plavat.

Toho dne, který byl jinak velmi teplý,krásně modrý a slunečný, i když pro mně tak dramatický, a málem i poslední, na mně doma čekal narozeninový dortík. Bylo mi přesně šest let - mé bezstarostné dětství končilo a já jsem pak v září spolu s ostatními prvňáčky nastoupila do školy. Ze všech stejně starých dětí jsem já jediná uměla správně plavat ve vodě, ale bohužel - žádné laskavé strašidlo mně nenaučilo správně plavat v životě.

Moje vlastní poznání,že ani jeden ze čtyř přírodních živlů není tak zákeřný,ničivý a zlý, jako člověk, přišlo až mnohem později.

_{ikonka www.geocaching.com}