Jednou v podvečer jsem se vracela domů po vydařené divadelní zkoušce. Nabitá dojmy a pozitivní energií jsem ještě netušila, co mě následující hodinu čeká. Po chvilce jízdy mě nevybíravě ve voze metra odtlačila jedna nastoupivší stokilová „osoba“, protože měla potřebu stát zrovna na mém místě. Zpozorněla jsem a stoupla si vedle. Jenomže to jsem se dostala do prostoru dveří. Na další zastávce jsem se musela natlačit na danou „záležitost“, aby ostatní mohli projít. To se nesetkalo s nadšením a najednou se na mé noze octla bota „záležitosti“. Chvíli jsem to rozdýchávala a naivně doufala v to, že jí to přejde. Nestalo se tak. To už ale došla trpělivost mně. Nohu se mi podařilo vymanit a naznačila jsem, že naopak teď si šlápnu já. Protože ale nedělám to, co sama nechci, aby dělali ostatní mně, tak jsem nohou došlápla na podlahu vozu. Nic naplat, v nanosekundě jsem byla brutálně odhozena na protilehlou tyč. Na lehkou šťouchanou jsem v české MHD zvyklá na denní bázi. Na mě byla použita síla, jako by „záležitost“ jednala s někým stejné tělesné konstrukce. No, a protože má tělesná konstrukce sestává z 57 kilogramů, byla z toho dvoucentimetrová řezná rána až na podkoží a plastické stehy.

Tato „záležitost“ jednou velmi špatně skončí, to je mi jasné už teď. Jestliže je někdo schopen takto reagovat v metru plném lidí, jak se asi chová za zavřenými dveřmi? Raději ani nedomýšlím. Co mě ale nejvíc šokovalo je chování okolí. Je nesmysl, aby se někdo snažil takové jednání vrátit. Každý má v paměti nebohého redaktora, který se snažil bránit ženu na Karlově náměstí. Když jsem se ale s jednou rukou celou zakrvavenou a druhou rukou plnou tašek a mobilu snažila prohledávat kapsy, nikoho, opakuji NIKOHO nenapadlo mi alespoň podat papírový kapesník. To, že by někdo iniciativně stokilogramovou „záležitost“ nafotil, aby byl například důkaz pro Polici ČR, se bohužel může stát jen ve filmu. Díky Bohu za to, že při pohledu na krev neomdlévám. To bych v metru ležela ještě do teď. Díky Bohu za to, že mám sportovní základ, takže jsem neztratila balanc ani vědomí. A taková perlička nakonec. Jediní dva lidé, co se ozvali, byla žena, která tvrdila: „Víte, ale vy jste opravdu stála špatně“. Druhý rádoby gentleman si neodpustil okomentovat to, že jsem ještě v šoku čekala přede dveřmi na další zastávku, kde jsem vystupovala: „ Ona si nedá pokoj“. Byl to pán vyššího věku, takže bych očekávala prvorepublikovou decentnost. Inu, co dodat?

Proč jsem osobu mužského pohlaví nazývala „záležitostí“ je nasnadě. Sice měl mužské pohlaví, ale rozhodně se nemůže honosit označením chlap. Chlap, alespoň viděno mým skromným pohledem, by se měl chovat rozhodně jinak.

A proč ten název? Jelikož jsem žila dlouhou dobu v zahraničí, musím konstatovat, že chování mužského pohlaví v Čechách dosáhlo hodně kritického bodu. Zdá se vám, že to lehce zavání tématikou patriotismu? Vůbec se nemýlíte. Právě z důvodu, že jsem zažila, jak to funguje jinde, musím konstatovat, že já, bohužel, pocit hrdosti nedokážu sdílet ani na té poslední frontě, kdy je to možné, a tou je sport. Jen zmíním – sportovní klub nucen hrát před prázdným hledištěm kvůli „rowdies“? Vždyť se prapůvodní význam sportovního klání zcela vytratil. Ale to už by bylo na jinou kapitolu. Zkrátka nemůžeme svalovat vinu na to, že „tady někde soudruzi udělali chybu“. Toto je bohužel v nás. Proč se u nás nevidí taková záplava hrdě se tyčících vlajek, jako je tomu ve Spojených státech amerických? Já osobně se nedivím. Mně samotné v obývacím pokoji na pracovním stolku vlaje už jiná vlajka.

Jen mi řekněte: „Quo vadis, lide český“?

_{^{ikona: theage.com.au}}