Výletnictví má v Čechách víceméně dlouhou tradici. Co na to my? Tradici podpořenou sociálním složením jeho vyznavačů, rozhodně věkovým složením cestovatelů i jejich fyzickou kondicí. O jejich kapitálu, k tomu určenému, nemluvě. V červnu se u toho zastavíme. Co nás všechny na tom zajímá? Jestli výletnictví lze považovat v Čechách a mezi Čechy za fenomén nejen doby, ale i přesvědčení, jestli české podhoubí k tomu všemu kamsi nevytěkalo a hlavně, jestli nás to ještě baví. Lze to vzít jako sondu do stavu společnosti. Lze to vzít jako pátrání v historii. Všelijak. Jsme zvědavi, zda téma zabere a kolik vás se s námi o svůj názor podělí.

Dokážu si představit, že první třída základní školy si udělá školní výlet do místní ZOO na půldne, zatímco devátá třída z toho samého ústavu odjede na výlet nejlépe přes noc. Dovedu vzít na vědomí, že rodiny mají léta oprašovaný scénář k návštěvě pořád jednoho místa a to jim dává jistotu rodinné pospolitosti, která se pak odrazí v chování se jeden k druhému další nejméně půlrok. Parta klukovských kamarádů si jistě zvolí jiný styl a cíl výletu než stejně stará partička dívek. Pokud ovšem správně vnímám atmosféru toho dění, obě zpočátku nezávislé skupiny hledají usilovně prostor ke strávení aspoň společného večera, jářku i noci.

Co k tomu potřebujeme? Většinou nic moc. Chuť, náladu, pořádnou mapu, kterou v tomto případě prozkoumáme předem, a když partneři výletu nedají pokoj, tak jim předhodíme i nějaký cíl. Ale v tom je krása výletnictví, cíl nemusí být vždy realizován. A když je, ke všemu ještě vykoupen nějakou stravitelnou strastí, zůstane uložen v paměti na hodně dlouho, někdy napořád a na srazech seniorů si pak často vyslechnete věty, které začínají: „Pamatuješ …?“.

_{ikonka www.uctr.cz}