Co tam člověk očekával? Víceméně klid, pohodu. Ale při bližším pohledu na věc, při vpuštění si tématiky k tělu, zjistíme, že ten výletnický ajfr nemusel být až to hlavní. Když pominete maloměštácké atributy a oprostíte se od mnohdy zažité potřeby exhibovat (rodinou, získaným kreditem, pofiderní slávou, co já vím), dojdeme k tomu, když to umíme přiznat, že výletní restaurace zastávala kolikrát pozici shromažďovacího místa, suplovala klubovní prostor. Zažilo se, že kdykoli člověk dorazil do této neoficiální klubovny, našel tam své známé, s nimiž šlo prodebatit skoro všechno pod sluncem a protože nikdo prakticky nehlídal čas, tak důkladně. Ambice i možnosti na vícedenní výlety byly ve veřejnosti přikryty alibistickým heslem "to prostě nejde" a tak výletní restaurace profitovaly na společenském statutu té doby.

Nejznámější z té doby jsou slavné Barrandovské terasy. Výstřelek? Přecenění podnikatelského záměru? V dnešní době se to může zdát, ale v době jejich vzniku rozhodně ne. Kdo zná tu lokalitu, jistě mi dá zapravdu, že to místo je kouzelné, atraktivní a dostupné. "Barrandovské terasy byly skutečně velkorysým podnikem. Na kavárenské terasy se vešlo asi 3000 lidí, k tomu musíme připočítat Francouzskou restauraci, Trilobit bar, nějaké salonky, plus ještě koupaliště. Celé to vytvářelo takový rekreační komplex, dobový slogan zněl Za Prahou a přece v Praze," říká kurátor výstavy o nich Tomáš Dvořák. Prostředí určitě noblesní. Vyhrávala k tomu kapela R.A. Dvorského, nejslavnější sestava doby a pikolíci létali po place i v honosných útrobách. Prý jich bylo až sedmdesát v letní sezóně. Mohu mít představu? Nemám. V dnešní době mě napadá jen jedna otázka. Jak to šlo vůbec uhlídat? A jde to vůbec?

Amerika ve vesnici Křinice v Broumovském výběžku mě kdysi doslova uzemnila. Ne kvůli názvu. Amerik je v Čechách přehršel a nemusí jít vždy o hospodu. Dostala mě svou vskutku odpočinkovou atmosférou a ohromným prostorem. Dávno se ještě nedalo mluvit o nějakém cyklistickém boomu a stojany na kola, které tam už stály, byly plné. Zajímavé je, že, ať založena ve stejném období jako terasy, zůstala v provozu dodnes. Jen broumovské usedlé měšťany vystřídali časem trochu sportovně založení individualisté a počáteční stavovské sešlosti nahradily party, držící při sobě nejen svou profilací, ale i věkem a páry na výletě.

Za humny u Plzně stojí hospoda U Radouše. Stavení poměrně uměřené, ale plac před ní a mezi stromy prosvítá na kopci zřícenina Radyně. Taky je to zavřené. Aspoň mimo léto. Je mi to líto. Když si uvědomím své bigbeatové podhoubí a mamutí akce, jež se tam konaly, logicky na mě padá melancholie. A to si dovolím ještě dodat, že nějakých čtyřista metrů po cestě z kopce stojí Velká skála, snad nejznámější cvičný skalní útvar u Plzně, který máme (má generace) prolezlý metr po metru celičký. Být v týdnu lozit a pak to spláchnout domácím Gambošem, odjet na kole, patří k nejsvětlejším asociacím, které mě k tomu místu vážou.

Předpokládám, že každý by vytáhl další klenoty, stojící za připomenutí. Pokud se v člověku probudí trochu patriotské srdce, není se čemu divit. Nemyslím si, že ta místa musí mít vždy nutně už všechno za sebou, že je život jen jinde. Je, ale narazit po, byť malé pouti, na fungující lokál, je přece radostná zastávka dodnes. Kdyby jen na zmrzku.

_{Zdroj fotrografií www.turistika.cz; www.life.ihned.cz; www.radio.cz}