A proto jsem se i vyvarovala četbě článků, kde jedni politici volají ano po členství v Evropské unii a druzí ne. Ovšem můj postoj se vyhranil po letošní dovolené u moře. Ne, že bych jela k moři poprvé, ale poprvé jsem jela do členského státu EU s platnou měnou euro v kapse. Když se prakticky celý můj měsíční plat posunul za směnárenskou přepážku a já obdržela necelé tři stovky, vzpomněla jsem si na cestu do bývalé Jugoslávie v roce 1986. Nicméně tehdy jsme byli limitováni vůlí vyšší moci, dnes pouze možnostmi vlastního konta. Přesto jsem si nenechala u přepážky, pohledem na bankovky, zkazit náladu. Čelist mi spadla až na místě samotném, v Kalábrii. Tam mi definitivně docvakl rozdíl mezi Českou republikou a členským státem EU. Ještě loni sympaticky poměrně finančně únosná země se náhle změnila v nafouknuté nic s cenami produktů a služeb neúměrně vyšponovaných směrem vzhůru, kde v supermarketu Interspar čekají místní i turisté jako lovci na zlevněné zboží. Samotní Italové pokračují ve starých kolejích, slušně řečeno se v práci nepřetrhnou. V obchodě si zákazníků příliš nevšímají, v restauracích si pro jistotu účtují couvert za osobu od jednoho do eura a půl. Naúčtují si ho i tehdy, když čekáte na víno patnáct minut a stejně vám pak donesou jiné, než jste si objednali, přičemž jídelní lístky vládnou pouze italštinou a obsluha se domluví jedině svou rodnou řečí, tudíž reklamace pro našince, byť umí jazyk typu angličtina, je naprosto nerealizovatelná. Na všechno mají dost času a všechno si mohou nechat velmi dobře zaplatit. Když odlehčíte ve čtyřech osobách z peněženky šest eur jen za couvert, začnete mu říkat vstupné. Jednoduše ve financích se naplno adaptovali nové situaci, v přístupu k zákazníkovi nikoliv. Co z toho tedy vyplývá. V celku asi nic převratného, až na drobnost, že budete tzv. "cálovat" jak mourovatí, aniž by daná věc či služba za to opravdu stála. Efekt takové situace je pro našince stejný, jako když vám za jízdy metrem vytáhne zloděj z tašky peněženku. Proto si myslím, pokud chceme být rovnocenným státem s ostatními státy Evropské unie, naše integrace do tohoto společenství se jeví jako nevyhnutelná. Rozdíly se budou nadále prohlubovat a bohužel občan naší země tyto odlišnosti pocítí na každém kroku a nejen tím, že si bude opět po letech pádu komunistického režimu, připadat v zahraničí jako žebrák.