Ať děláte, co děláte, ten nám vzdálený svět je pro nás spíš záhadou než k pouhému jen smíchu. A to i tento, anekdoticky vykreslený, s popisky vloženými do úst hrdinkám obrázků. Kdekoli jsem se s tímto neblahým poselstvím islámu sešel, šťouchali jsme do sebe a říkali: „Hele, bubáci.“ S patřičnou husí kůží po těle a s těžko ukrývanou lítostí, snad i smutkem. Co když je pod hábitem opravdu pěkná baba? Ve světě, kde chlap spočine s radostí na pěkných nohou, zářivě rozhozených vlasech a chytá úsměvy žen do kapes, cosi nevídaného.

Ale napadlo někoho, že ty smutky 21.století jsou vybrané dobrovolně a jejich nositelky ani ve snu nenapadne, že by to mohlo být jinak? Proč standard našeho světa povyšujeme nad standard jiných kultur? Vzpomínám, jak hinduistky na březích Gangy se v té svaté řece omývaly a potápěly v tom, v čem k řece přišly. Ale ty byly aspoň prostovlasé a na čele nezbytný červený terčík. A když budeme uvažovat hodně prozaicky, ony se hned vypraly. Prostě nám to nepřišlo tak divné. Ale tyhle mají v lepším případě škvíru na oči, v horším jen dvě díry na ně. Přemýšlím, jestli kdy na nich bylo něco přitažlivého. Marně. Až po hodně dlouhé době jsem si vzpomněl na jednu maličkost, kterou jako přednost taky neoznačím. Ty ženy byly vzácně tiché a člověk si maně uvědomí, jak je okouzlující zvonivá řeč na dosah a možnost s takovou komunikovat. Bůh žehnej Bohu, že vymyslel ženu, vymyslel náš svět a nechá nás, holomky, se po něm volně pohybovat. Protože lehký outfit u žen ocení jen člověk nezatížený prapodivným závažím islámského náboženství. Osvobozujícího smíchu jsem se při prohlížení knihy nedočkal. Ale jde od takovéhle látky vůbec nějaký očekávat?

„Těšíš se na jaro?“ „Ani nevím. Musím se zeptat manžela.“ Přijde vám to k smíchu? Mně ani moc ne. A tak bychom mohli pokračovat. Filosofický a snad i politický pohled vždy připraven. Ale to jsme zase u pionýrů našeho starého establishmentu. To si nevyberete.

_{Peter de Wit: Kočky v burkách
Vydalo nakladatelství Paseka v roce 2011
ikonka www.paseka.cz}