5 mýtů o vašem chrupu: Bílý zub, základ zdraví Když ještě děcka četlaEva Veberová nezemře. Narozena před 100 rokyCo ve vás zbude, když zavřete knihu? Dubnové čtení, které mi zvlnilo stránkyOmezenec putuje Českem i MoravouTři nové pohádky pro malé i velké čtenářeCharmsova poezie prvně kompletníJak nás čísla ohromují, ale i nebezpečně ochromujíKdyž se konečně potkají dvě knížkyHoror Hokum: Adam Scott se v děsivé irské legendě propadá do šílenstvíSkutečný příběh Kleopatry: Nebyla svůdnice, ale stratégJeremiášiny kejkle, Foglar a Pavel Horna
Art – umění, brut – surový, syrový, původní. Lze spojit nespojitelné? Co vede umělce ke ztvárňování světa kolem nás formou, která nahání husí kůži, vzbuzuje nechuť, násobí odpor k viděnému a zároveň naopak? Kam lze dojít ve svém vidění lidského tvora, přírody a vztahů? Na to není jednoduché odpovědět. Musí se umět naslouchat.
Anna Zemánková (1908 – 1986) patří bezesporu k těm metamorfózou "naladěným" autorům českého výtvarného umění. Art brut necítíme mrazením, odporem, ale plně rozvinutou fantazií, která nás přenáší do neexistujících tvarů a končin. Sledujeme stopy podobné lidské buňce, tvary připomínající postavu, ale vždy nově, jaksi vzdáleně a zasněně. Metamorfóz donekonečna, zkrášlované, zjednodušované lahodí jemnými tóny barev. Kresby jsou jemné, stíny přecházejí jeden do druhého, často si povšimneme dekorativního záměru, jako by vytvářela nové tkaniny. Pro svoji nadpozemskost bývá zařazována mezi tvůrce meditativní až spiritualistické. Kresby jsou opravdu nadpozemské, motivují k duchovnímu přijímání.
Co se působení týče je Luboš Plný (1961) úplným opakem. Jeho umění dráždí, vzbuzuje odpor. Nepřipustí nic snového, nereálného, při tvoření připomíná vědce sedícího nad novodobými mikroskopy, který pečlivě překresluje části lidské tkáně, cévní soustavy, prostě vše náležející tělu. Svoje perokresby pak doplňuje zdánlivě nahodile postavami nebo jejich částmi, a vznikají tak koláže připomínající skenování či záznamy tomografu i s odborným popisem. Zálibu v pitvání má prý již od dětství. Poslední velký impuls pro jeho tvoření mu dalo narození syna, kdy si nejen pečlivě zaznamenával všechny pocity manželky a úkony lékařů, ale odnesl si domů i pupečníkovou šňůru a placentu ke svému zkoumání a pozdějšímu ztvárňování.
Spontánně tvořil zase naopak František Dymáček (1929 – 2003). Kresby propiskou, tužkou, ale třeba i fixy jsou propracované, tahy klidné, vyrovnané, ornamentální, zakulacení láká k pohlazení. Jako by žily svým vlastním vnitřním životem. Je v nich pohyb, dynamika, ale nedráždí, spíše nabíjí. Povznášejí do světa vnitřních myšlenek. Ty jdou svojí vlastní cestou. Nemají konce. Jeho kresby ji nemají. Velikost papíru není hranicí, je celý ponořen do toho žití a cítíme snadnou návaznost, přidala-li by se další plocha. Žití bez hranic, ale i bez disharmonie a zbytečných pletenců.
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.