I když o Hedvábné stezce hovoříme v jednotném čísle, jednalo se vlastně o mnoho cest prostupujících Asií. V této síti však lze vysledovat hlavní trasu, která Středomoří a Čínu spojovala. I tento hlavní tah ale nebyl naprosto fixní a občas se v průběhu staletí měnil podle hranic říší, politické situace, prosperity jednotlivých měst nebo přírodních vlivů. Z přístavů východního pobřeží Středozemního moře, z Egypta a z Arábie se nejprve sbíhaly obchodní cesty do Palmyry (v dnešní Sýrii), jednoho z nejvýznamnějších měst Blízkého východu. Palmyra sloužila jako jakýsi dopravní uzel a představovala tak začátek Hedvábné stezky. Odtud se karavany vydávaly přes mezopotámský Babylon do Persie, kde se ve městě Rey (dnešní Teherán) připojovala cesta od černomořského přístavu Trabzon (v dnešním Turecku). Přes Nishapur pak Hedvábná stezka směřovala do mocného Mervu (v dnešním Turkmenistánu), kde se poprvé dělila na dvě důležité větve: Severní (frekventovanější) větev nejprve překonávala středoasijské pouště Karakum a Kyzylkum přes legendární města-oázy Buchara a Samarkand (dnešní Uzbekistán), tehdejší střediska obchodu a vzdělanosti.
Z Buchary také vedla významná odbočka do Chivy, centra obchodu s otroky, a pak dále do Ruska. Hlavní trasa pokračovala přes Pendžikent a Chodžand (v dn. Tádžikistánu) do úrodné Fergánské kotliny, kterou procházela přes města Kokand, Fergana, Andižan (dn. Uzbekistán), Oš a Uzgen (dn. Kyrgizstán), aby se nakonec probila vysokohorskými průsmyky přes pohoří Pamír. Naopak jižní větev vedla do Baktry (Balchu, v dn. Afghánistánu) a pak rovněž zdolávala nebezpečný Pamír. V Baktře se napojovala cesta vedoucí přes pohoří Hindúkuš z Pandžábu a Indie, takže se toto město stalo jedním z nejvýznamnějších obchodních uzlů, kde se střetávalo zboží z „celého“ světa. Obě větve Hedvábné stezky se za Pamírem opět spojovaly na západním okraji nehostinné Tarimské pánve ve slavném Kašgáru (dn. západní Čína), ležícím v polovině celé Hedvábné stezky.
Do Kašgáru navíc přicházela i cesta z dnešního Kazachstánu, takže platil za velmi důležitou křižovatku. Komu se podařilo přejít velehory, mohl zde dobře vydělat nebo nabrat sil na cestu přes obrovskou zrádnou poušť Taklamakan. Karavany tuto poušť přecházely buď po jejím severním okraji lemovaném oázami Aksu, Kuča, Korla a Turfán podél úpatí pohoří Ťan-&San, nebo po jižním okraji přes Chótan, Čerčen a Loulan podél pohoří Kunlun. Obě cesty se nakonec zase spojovaly v Dunhuagu. Přechod pouště trval téměř rok a kvůli extrémním podmínkám zde, podobně jako v Pamíru, spousta karavan našla smrt. Hedvábná stezka se pak v závěrečné fázi své trasy zanořila podél jižního okraje pouště Gobi do koridoru Kansu, zvaného též „ústa Číny“. Tady začínala Velká čínská zeď a také pevná moc říše Středu. Po třech letech tak zboží z Palmyry nakonec dosáhlo císařského města &Sangan, kde Hedvábná stezka končila.
fotky: orexca.com / silkroad.euweb.cz
Po šesti stoletích odmlky se dnes na určitých úsecích Hedvábné stezky opět intenzivně obchoduje. Ve Střední Asii nebo podél pouště Taklamakan dnešní silnice kopírují původní obchodní trasy, spojují totiž stále stejná prastará města. Samozřejmě i Pamír se překonává ve stále stejných sedlech. Například přes sedlo Irkeštam (hraniční přechod mezi Kyrgyzstánem a Čínou) se nedávno dokonce začala stavět nová kvalitní silnice, která za pár let efektivně spojí Fergánskou kotlinu s Kašgárem, tedy Střední Asii s Čínou. Zatímco dávní obchodníci museli cestovat, dnešní cestovatelé musí „obchodovat“, aby se za své úspory mohli po legendami opředené Hedvábné stezce vydat. Překonání celé její trasy však ani dnes není bez problémů, hlavně kvůli komplikacím s vízy, středoasijským autokratickým režimům a extrémnímu podnebí. To vše je důvodem, proč se po původní trase Hedvábné stezky tolik cestovatelů nevydává nebo jedou raději oklikou přes Pákistán. Její stovky let dlouhá historie, starobylé památky, pouštní krajiny, horské průsmyky a zajímavé národy však skýtají neobyčejné možnosti poznání, které za všechny ty útrapy rozhodně stojí.