Když byla česká zlatá kaplička po třiceti letech celonárodních sbírek 11. června 1881 konečně otevřena, žila tím celá česká kulturní scéna. Otevření prvního českého národního divadla se zúčastnil i sám korunní princ Rudolf, hrála se Smetanova opera Libuše. Tou dobou však budova divadla ještě nebyla zcela dobudována, proto byla po dalších 11 představeních opět uzavřena a rozjely se dokončovací práce. Znovuotevření, plánované na 11. září, se však muselo posunout. Blížila se národní katastrofa...

V pátek 12. srpna, kolem 17. hodiny, se začal ze střechy divadla valit dým. Zpočátku se oheň, když ještě byl v zárodku, snažila uhasit skupinka tří lidí přímo na střeše: sochař Bohuslav Schnirch, autor trojspřeží nad průčelím divadla, stavební dozorce Antonín Kusý a divadelní hasič, jenž už o požáru chvíli věděl, ale ztratil hlavu a místo sehnání pomoci se snažil oheň zdolat sám. Když se všichni tři dostali s hadicí až k ohni a spustili kohout, voda chvilku stříkala, ale brzy proud ustal. Vodu totiž mezitím inženýr Zelený, projektant vodovodu v divadle, spustil kropicím zařízením dolů na jeviště, kde ještě nehořelo. Navíc v několika ulicích se pokládalo nové vodovodní potrubí a den předtím praskla roura novomlýnského vodovodu, zásobujícího divadelní hydranty, čímž se nádrž na Karlově způlky vyprázdnila. Tlak vody tudíž značně klesl. To byl možná rozhodující okamžik, jenž o osudu Zlaté kapličky rozhodl.

Železná protipožární opona jeviště nešla spustit, neboť se pod ní zrovna nacházelo lešení pro štukatéry a kdosi ji pro jistotu upoutal řetězem. Ani hadice u jeviště nešly nasadit, protže někdo prý ve zmatku zurážel hydranty. Zkrátka, smůla na smůlu. A bylo jí ještě víc.

Když smíchovští dělníci, kteří oheň zpozorovali a přibehli na pomoc, vyvolali u divadla poplach, kolemjdoucí lidé se rozprchli k alarmům, mnohé však jako naschvál nefungovaly. Poté v centrále, kam se signály z provozuschopných hlásičů dostaly, nemohli rozluštit, kde hoří. Signály fungující na principu Morseova telegrafu byly totiž vyslány téměř současně a tak se vzájemně částečně vyrušily. Hasiči tudíž vyjeli až na opakovanou výzvu z policejního ředitelství, a ještě měli jen starou ruční stříkačku. Než přijela automatická stříkačka, uběhly od vyhlášení poplachu dlouhé tři čtvrtiny hodiny.
Potíží se stříkačkami nastalo víc. Nová parní stříkačka, kterou toho dne dopoledne hasiči převzali a odzkoušeli, poté rozebrali, že ji vyčistí. Nejspíš i proto se zpozdil její příjezd (kolem 20. hodiny). K tomu až u divadla hasiči zjistili, že do parní stříkačky nemají uhlí a dříví na zátop, což znamenalo další zdržení.
Když hasiči chtěli nasát vodu přímo z Vltavy, shledali, že sací hadice jsou příliš krátké. Proto se museli přesunout až k Žofínskému ostrovu, kde už to šlo. Mezitím se ale požár rozrostl do velkých rozměrů. Hasiči s ohněm bojovali až do ranních hodin.

Oheň Národní divadlo nezničil zcela, zanechal však velké škody. Propadla se celá střecha i strop s velkým lustrem, podlehlo i hlediště, jeviště a kulisy k chystané opeře Libuše. Naopak foyer, vestibul, lodžie a mnoho místností včetně šaten či kanceláře katastrofu přečkaly. Ačkoliv při hašení panoval všeobecný zmatek, hasičům se podařilo zachránit řadu uměleckých děl a zejména okolní budovy včetně bývalého Prozatímního divadla, které bylo k Národnímu divadlu na jižní straně připojeno. Oheň tehdy První českou vzájemnou pojišťovnu přišel na skoro 300 000 zlatých.

Po požáru se rozjelo vyšetřování příčiny neštěstí, které všichni Češi požadovali za národní tragédii. Ve vypjaté společenské atmosféře Češi tvrdili, že divadlo úmyslně zapálili Němci. Za viníky však byli obžalováni dva zámečníci Emil Jenisch a Václav Ziniburg, kteří toho odpoledne na střeše pracovali. Přivařovali měděný drát ke hromosvodu, k čemuž používali letovací kamínka na dřevěné uhlí. Když skončili, uhlí uhasili a vhodili do měděného okapu, kde ještě byla dešťová voda. Soud došel k závěru, že dělníci uhlí neuhasili dostatečně a stále žhavé uhlíky rozpálily dřevěné bednění střechy, od něhož vzplál plamen. Obhájce dělníků žádal o provedení praktické zkoušky, jež by toto tvrzení dokázala, ale soud jeho žádost zamítl. Navíc soud oba obžalované zjevně vyslýchal tak, aby se jejich jednání dalo označit za zanedbání povinností protipožární ochrany. Oba nešťastníci tedy byli uznáni vinnými z přestupku a odsouzeni k poměrně malému trestu: týdnu vězení zostřenému dvěma půsty.

Modelovou zkoušku, která by mohla zbavit obžalované obvinění, inicioval až po 100 letech historik Miroslav Ivanov. Zkouška ve speciálním Eiffelově tunelu, jenž simuloval směr a sílu větru, prokázala, že i za příznivějších povětrnostních a teplotních podmínek od rozpáleného okapu dřevo vzplát nemohlo. Jak tedy mohl pořár vzniknout? To je dodnes předmětem sporů. Zámečníci na střeše za to však nemohli.


^{Zdroje obrázku: http://bozppo.vfn.cz/pozar.htm (ikona)
iDNES.cz}