Aktuálním tématem Rozhledny jsou Exotické cesty časem a prostorem. Co vás osobně na takových cestách láká?

Možná právě ten větší nadhled a rozšíření obzoru, když už jsme u těch „rozhleden“. To je určitě jeden z důvodů, ale zní až příliš ušlechtile a akademicky, aby to byla celá pravda. Určitě na takových cestách hledám „jinakost“: jiné lidi, jinou kulturu, jinou zkušenost (…). Ale také dobrodružství a určitý typ emocí jako například vzrušení.

„To nejvíc“, co jsem tam zatím našel je to, když se tyhle dva druhy poznání propojí a dostanete se k něčemu opravdu blízko. A to až tak, že máte pocit, jakobyste popsal, vyfotil, zažil či vyhmátnul něco tak podstatného jako „ideu“.


Proč vlastně cestovat tak daleko, v době internetu a google maps?

Na to se ptám v okamžicích, kdy vidím některé typy „exotických cestovatelů“, kterým podobné cesty často slouží pro sebeprezentaci na facebooku. Do popředí tak jdou čistě estetické zřetele a svět se v tomhle pohledu rozpadá na atraktivní a neatraktivní pozadí pro fotografování sebe sama. Do té míry je to aspoň „autentické“, jelikož dát si za sebe jakékoliv pozadí je ve Photoshopu otázka chvíle.

Podobný případ je cestování pouze podle bedekru. Jakéhosi přehledného a uspořádaného katalogu „světa“. Zkušenost však naučí, že pokud chcete něco zajímavého „objevit“, je někdy lepší se „plánovitě ztrácet“ a ponechat si svět nepřehledný a „nečitelný“.

Obecně se ale lidé vydávají na cestu z různých – i ušlechtilejších důvodů – hledají „ztracený ráj“, ušlechtilého divocha apod. Přesně vám to však nepopíšou, protože to, co nakonec „naleznou“, je ve své podstatě nepopsatelné a hlavně nepřenositelné.

 
Vy však vedle fotoreportáží do magazínů  píšete z těchto cest zvláštní poetickou prózu na blog.idnes.cz (josephy.blog.idnes.cz)

Asi myslíte Smutné stropy. Říkám tak tomu  souboru „literárních reportáží“ v narážce na slavnou knihu antropologa C.L. Strausse. Snažím se v nich  popsat příběhy, které jsem zažil a dát tomu nějaký osobní styl či výraz. Nejčastěji se snažím vybrat ty, kde je – pateticky řečeno - popsána bolest i euforie života. 
Celé to vzniklo to v jednom hodně laciném hotelu v Méridě v Mexiku, který po setmění sloužil jako hodinový hotel. Měl jsem tam v nájmu  „pokoj, který  svým vzezřením  odpovídal tomu, že jsem na konci cesty neměl téměř žádné peníze. Drátěná postel, skříň, jeté dlaždice a sprcha. Pamatuju se, že než jsem večer usnul, díval jsem se  tupě do stropu a nechal myšlenky plynout.  Byl na něm upevněn  obrovský železný větrák na stropě, který měl zprohýbané lopaty a já měl pocit, že co chvíli spadne, uletí a urazí mi hlavu. Připomínalo mi to miksmasta bilong Jisas Kristas – Ježíšův mixér - tak se říká vrtulníku na Nové Guineji.

A právě  pod jeho „vrtulí“ se ty příběhy začaly  odvíjet. Tenhle kvartýr, jeho nízký strop a mexická horká , naprosto nedýchatelná noc,  byly zkrátka moje Smutný stropy.   

 

 

Které  z exotických míst, která  jste navštívil,  vás zaujalo nejvíce?

Jedno místo se vybírá velmi těžko, ale pokud musím, pak zřejmě Ostrov Mosambik. Ten mě totálně očaroval a nezlobil bych se, kdyby mě tam, jako v Shakespearově bouři, znova „prsknul“. Jde o malý ostrůvek svou rozlohou, ale velký významem, jelikož se jednalo o první portugalské koloniální centrum východní Afriky poté, co Vasco da Gama obeplul Mys Dobré naděje. Střežil se odtud z mohutné pevnosti celý Mossurilský záliv, místo, kde flotila portugalských karavel v klidu zazimovala a čekala na letní monzunový vítr vanoucí směrem na Dálný Východ  - za exotickým kořením.


Víte už jaká  bude vaše příští exotická cesta časem a prostorem?

Netuším. Nechám se překvapit.  Aktuálně se musím zabývat úplně jinými záležitostmi  a hledat z nich cestu či tvůrčí východisko. Uvidím, zda a kam  mě Hermés, jako „bůh cest a komunikace“, pošle. Nejradši bych mu šel naproti.   

---