Marina Cvetajevová se ve sbírce upsala vázanému verši. Tomu rozumím. Tématika veršů si o to říká sama. Ale jaká je ta tematika? Drží se velmi privátní platformy, bez veškeré snahy ji zvšeobecnit, vtisknout jí apel předávaného poselství veškerému čtenářstvu. Či je to známka básníků zpočátku minulého století? To ne. Jsem schopen dodat desítku jmen, u nichž jsem onen apel našel bez dlouhého hledání. Nebo je to tak, že právě tyhle básně, široké jak dumky u čoudících ohňů na Volze, jsou přísně o životě a já jen nedokázal rozbít zeď, kterou okolo nich autorka postavila? Marina Cvetajevová zvládla básnické řemeslo dle mého tak napůl. Osvojila si slovník, kterým chce mluvit a techniku, jíž chce použít. Nevzala v potaz obecnou rovinu terénu, v kterém verše vznikly, a odvrhla jistou dávku exhibicionismu, kterou, dle mého, básník nikdy umlčet nesmí. Jít s kůží na trh znamená, že ji nebudu balit do deky, aby nebolela rána klackem, a nebo že bude zima. Přesto se ve sbírce objeví kousky, které se budou líbit a které autorce z duše závidím, byť jsou psané v ženské osobě a vznikaly před stoletím.

*****
Já jsem stránka. Sloužím tvému peru.
Vše tvé přijmu. Já jsem stránka bílá.
Tvůj majetek pod ochranu beru,
abych ti ho stokrát znásobila.

Já jsem ves. Já černá hlína jsem.
Ty paprsek a déšť nad mým lánem.
Tys mým bohem, mým jediným pánem.
Já jsem bílá stránka, já jsem černozem.

A jsme u toho. Zatímco z ostatní, jak říkám, velmi privátní poezie občas probleskne touha po emancipaci ve střihu dvacátých let minulého století, tedy emancipace bezzubá, z citované básně čiší odvaha mluvit bez ponižujících zástěrek tehdejšího věku a radost vyzpovídat se do naha a nejlépe až do morku kostí, a i když to zdánlivě nevypadá, báseň jde v emancipaci dál, než její souputnice do sbírky vybrané. Těší mě to. A potvrzuje, že kumšt v Rusku má kořeny.

_{Marina Cvetajevová: Který vítr mám proklínat?
Vydalo nakladatelství Dokořán v roce 2011
Obálka www.dokoran.cz}