Meditovat a tvořitTichá domácnostRomeo a Julie věku pokročiléhoPromiskuita Svátky vánočníHelena Zeťová nám bohužel odešla
Co mě v lednu zaujalo na NetflixuKnižní ledenPo stopách židovské obce v Plzni IV: Když se život stane vězením5 významných kulatých výročí české kulturyFantomová bolest – česká premiéra působivého tanečního dramatu8 překvapivých faktů o kultovním Jurském parkuPo kafkovsku nejen o PrazeTanči aneb pohybovník Vrcholí „Line“ edice Suprahonu – Blues Rock Line 1968-89Láska k temnotám4. února, den boje proti rakovině: Počet lidí s touto diagnózou roste...Forman na Letní scéně Musea Kampa
Jiří Suchý je pro české divadlo jednoznačně Pojem. Muž mnoha talentů (nepromarněných!), kterému generace diváků vděčí za veselejší mládí i v dobách k zalknutí dusných, oslaví prvého října 80 let. Kulatá číslovka vábí k ohlédnutí. Ani já neodolám a v kůži toho, kdo byl v šedesátých letech ještě „na houbách“, dovolím si tu trochu zavzpomínat na téma kdy a jak jsem pro sebe objevil osobnost Jiřího Suchého?
Stalo se to asi před sedmi lety, kdy jsem měl rok po maturitě a prožíval zrovna období, v němž mě fascinovali vynikající klavíristé. Dostal jsem se přirozeně i k Jiřímu &Slitrovi a od něj byl krůček k druhému do páru. Přes dvojici S+S zamiloval jsem se už samospádem do Semaforu a všeho, co jej obklopovalo: usměvavé tváře natěsnané v hledišti, půvabné tanečnice válející se &Slitrovi po klavíru, dva klobouky - slamák a bouřka a promenáda pěveckých hvězd. Shrnuto „zlatá šedesátá“ v příjemně černobílé. V ty časy by mě snad ani rozchod s dívkou nebolel tolik jako skutečnost, že neznám plány na stroj času. Odložil jsem tehdy knihy básníků-klasiků, prohlásiv je za zachmuřené a nehravé, a napůjčoval jsem si knihy o Semaforu. Pořídil si písně úspěšné dvojice a sledoval vše, co se o nich šustlo v televizi či rozhlase. Jejich šlágry jsem si prozpěvoval na ulici a také natírání plotu se díky těm melodiím stalo mou muzikálovou brigádou. Swing, blues či zárodečný rokenrol na český způsob náhle byly poslechovou vlnou, v níž jsem se krásně topil. Ale nejvíce mě uchvátilo jádro i duše toho podnikání – Suchého texty. Poblouznily mě natolik, že jsem se pokoušel psát něco podobného. Výsledky byly pochopitelně tristní. Jak to může dopadnout, když těžkopádný vzpěrač metafor zběhl na jazykově odlehčený skok o tyči? Laťku jsem, podskočiv, ani nezasáhl. Přesto jsem zarputile psal přímo texty a sníval si, že k nim nějaký obětavý skladatel napíše hudbu. (Obětavý proto, že bych jej kvůli zachování stylu nutil k nasazení slamáku.) Naštěstí jsem brzy dostal rozum a vrátil se ke svým básnickým činkám.
Pohříchu až nedávno se mi podařilo dostat do divadla Semafor. Byl to nejnovější muzikál – swingová revue Hodiny jdou pozpátku. Jaké touhy po toulkách časem to ukrývá! Mnou neprožitá šedesátá léta se mě dotkla aspoň letmo a rozlila se v čistou radost z toho, že ještě smím vidět Semafor v čele s jeho zakladatelem. Sice už jsem neměnil poetiky ani si nehvízdal před udivenými chodci, ale sklonil jsem před nestárnoucím Jiřím Suchým, který měl na svědomí téměř vše – lyrickou, hudební i výtvarnou složku představení. A režijní taktovku navrch. V programu pak důrazně ale slušně vysvětlil, že se drží své osvědčené tradice divadla hravého, zpěvného a roztačeného a nehodlá se násilně pouštět na avantgardních kolej. Vyjádřil však úctu mladším divadelním tvůrcům, kteří tak činí. Zkrátka osobnost, jíž Semaforu už 53 let svítí stále zelená, také proto, že červenou si nepřipustila ani ve chvílích nejkrušnějších.
Mým snem nadále zůstává potkat se s Jiřím Suchým živě a promluvit s ním. Jen se trochu bojím, že by mě popadla tréma a trvalo by mi, než bych vykoktal otázku: zda cítí spokojenost, když přehlíží to rozsáhlé dílo, kterým po léta obohacoval naše smysly, jazyk, zrak i sluch a samozřejmě zpěvníky. A pak bych mu od srdce popřál, aby se ve svém živlu, jímž divadlo bezesporu je, mohl tvořivě vyžívat ještě velmi dlouho k radosti své i k radosti příznivců Semaforu. Ať přibývají hlavně oni a ne jen léta! Tímto se chýlím ke konci se svým ohlédnutím a od nyní jsem připraven dívat se kupředu. Nuže, zastav se, gramofone, který jsi právě dohrál desku semaforských hitů a připomněl mi, že Pramínek vlasů, Terezu, Babetu a Kamarády jmenuji mezi své nejoblíbenější písně. Ach, co mi to dělá nostalgie? Přiznávám, ten gramofon byl na CD.
ikona: Petr "Che" Novák, Wikipedia
Copyright © 2001 -
2025 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.