Na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století se ve Francii semkli kolem časopisu Cahiers du cinéma mladí filmaři J.L.Godard, F.Truffaut, C.Chabrol a další a vznikl silný a plodný proud nazvaný francouzská nová vlna. O pár let později při Oberhausenských dnech krátkého filmu povstala skupinka mladých německých filmařů, kteří prohlásily "papas kino" za mrtvé.  Jména R.W.Fassbindera, A.Klugeho, V.Schlöndorffa či W. Herzoga se stala světoznámé stejně tak jako jejich filmy. Nástup "české nové vlny" poloviny šedesátých let sice nebyl tak dramatický, ale průlom strnulé kimenatografie se mladým tvůrcům (jmenujme namátkou jen J.Jireše. M. Formana, V. Chytilovou či J.Menzela) podařil tak, že dodnes svěží díla si ve světě zasloužila přívlastek "český filmový zázrak." Nejnověji si vzpomeňme na dva rozhněvané Dány Larse von Triera a Thomase Vinterberga, kteří v několikadenním opileckém třeštění stvořili manifest DOGMA 95, který sice přinesl často nesplnitelné požadavky, ale řada filmařů vytvořila svá díla v jeho duchu.

Typickým příkladem vzpoury filmařů je hnutí zvané FREE CINEMA (svobodný film) z konce 50. a začátku 60. let minulého století. Mladí Angličané založili nezávislou produkční společnost Woodfall a přišli s řadou děl tepajících strnulou, konzervativní, měšťáckou společnost. Připomeňme si jména režisérů T. Richardsona, J. Schlesingera, K. Reisze či J. Claytona případně filmy jako KAPKA MEDU, TAKOVÉ MILOVÁNÍ, TEN SPORTOVNÍ ŽIVOT či OSAMĚLOST PŘESPOLNÍHO BĚŽCE.

Jejich nejradikálnější mluvčí Lindsay Anderson (1923-1994) byl také autorem prvního manifestu hnutí. Jeho prohlášení znělo: „Jako filmaři věříme, že žádný film nemůže být dost osobní. Hovoří obraz. Zvuk zesiluje a komentuje. Velikost je nepodstatná. Dokonalost není cílem. Postoj znamená styl. Styl znamená postoj.“ Andreson po průlomovém filmu TEN SPORTOVNÍ ŽIVOT a středometrážním snímku BÍLÝ AUTOBUS natáčí v roce 1968 jeden ze svých nejlepších filmů KBYBY...

Titul pochází z Kiplingovy básně, která visívala nad lůžky mladých chlapců snících o dobrodružství a chlapáckém životě. K výchově "stát se muži" sloužily anglické studentské koleje. Mohli tam jen chlapci z bohatých rodin a kiplingovská výchova spočívala v neustálém šikanování a přehnané přísnosti. Do podobné soukromé školy College House se ve svém filmu KDYBY... silně kritickým okem dívá Lindsay Anderson za pomoci českého kameramana Miroslava Ondříčka. A je to - cituji Filmové a televizní noviny z roku 1969 "děsivý obraz továrny na pokrytce, zbabělce, sadisty, masochisty a pederasty." Tak vidí Anderson školu, z níž sám vyšel. Vůbec se nedivíte, že nejlepší studenti se nejprve slovně, pak útěky a nakonec i tragickými činy vzbouří proti autoritativní výchově, pedantizmu a ponižujícím trestům (viz foto).

Anderson natočil mimořádně působivý film, který po zásluze byl vyznamenán Velkou cenou na festivalu v Cannes. Je to nesmlouvavá analýza školského teroru, na nějž existuje jen jedna odpověď - vzpoura. A je to zároveň i obraz vzpoury obecně. Sám režisér přiznává: "Já si myslím, že jsem natočil film o svobodě, o pocitech, jež ke svobodě vedou, film o agresivitě a krutosti, jež jsou pro nezávislého a svobodného člověka nevyhnutelným důsledkem hierarchického a represivního systému."

Jinde dodal: "&Skola je jakýsi svět v malém, zejména v Anglii, kde výchova je tak přesným obrazem celé společnosti. Já spojuji s mravně netečnou společností představu života bez odpovědnosti. V mém film je však představa o odpovědnosti silně ovlivněna puritánskou tradicí. Jeho hrdina Mick (Malcolm McDowell - viz foto v závěru) je hrdinou v dobrém, ve staromódním smyslu toho slova. Dospívá k vlastnímu přesvědčení a stojí za ním i třeba proti celému světu. Není to dílo propagandistické. Neukáže, neukazuje skutečný případ. Popisuje pouze situaci a ukazuje, co se stane v určitém případě, když jisté síly na jedné straně jsou postaveny proti jistým silým na straně druhé a vzájemně se nechápou."