Vesmírná raketa letí a letí .....z břicha kosmonauta vyskakuje malý dráček,kosmonaut umírá a dráček mizí v útrobách rakety...aby po krátkém čase hynul jeden kosmonaut za druhým. Dráček se mění v ohyzdnou, zubatou,žravou potvoru,která obyvatele vesmírné rakety trhá a požírá.Všichni jsou zoufalí,není kam se ukrýt, není úniku.Postupně všichni padnou za oběť,až na statečnou dívku,která dokázala vetřelce zničit a jako jediná z celé posádky se zachránila.

Hrůza - hrůza! Tenhle film zná asi každý a dost možná, že sugestivní námět a provedení leckoho přesvědčilo,že to mohlo být doopravdy.Možná ano - jenom vetřelci pokaždé nevyskakují z břicha.
Bylo večer před osmou. Za chvíli zavřou náš obchoďák.Fofr - skok do kozaček, běh ze schodů, chodník ....a právě tam jsem pocítila to podivné šimrání.Zůstala jsem stát.Ale ano - určitě mě v botě něco šimralo.Pohyb kolem okraje ponožky byl úplně jasný,a usilovné škrábání pak pokračovalo po mém lýtku vzhůru.Běh tomu nesvědčil, vždycky to zůstalo na místě.Dva metry před obchoďákem to bylo pod mým kolenem, což znamenalo, že to opustilo botu a hledalo nějakou další cestu v mé nohavici. Měla jsem naprostou jistotu,že se mnou v obchoďáku je nějaký neznámý Tvor,a jinak všude kolem byli známí lidé a zavazující situace.

Stiskla jsem nohavici kalhot v místě,kde Tvor právě byl, abych mu překazila další cestu.Také jsem dupala, v úmyslu srazit ho zpátky do boty, ale nedal se. Vždycky, když jsem se přestala hýbat, začal se hýbat on, a posléze se dal do lezení vzhůru. Jen si zkuste, v takovém případě se chovat nenápadně v obchoďáku, deset minut před zavřením, když kolem pendluje pár známých, se kterými se denně potkáváte a zdravíte. Zkuste si postěžovat,že nejspíš máte v nohavici něco strašného. Mysleli by si, že jsem cvok a možná se uvolnila jen nějaká nitka. Jenomže nitky nelezou a neškrábou. Nenápadně jsem tloukla do své nohy. A taky jsem dupala, drátěný nákupní koš v ruce.

"Není vám špatně?" zajímala se jakási paní. No - to byl trapas. Kašlu na tebe, potvoro jedna! Bůhví, co jsi zač - tak si lez! Taky že lezla. Nabrala kurs směrem ... snad kamsi k mým kalhotkám? Dělalo se mi špatně od žaludku,bila jsem svou nohu a někdo mi vzal z rukou drátěný koš.

Tvor v mé nohavici zaujal celé moje soustředění. Krucinál! Rozepla jsem zip kalhot a lovila jsem uvnitř, ale současně jsem se bála sáhnout na to, co tam leze - když lezení zatím úplně přestalo. Oddychla jsem si,a upravila jsem se. Právě na to Tvor někde přikrčeně čekal,aby hned potom začal zase škrábat a lézt.Schovaná za jedním regálem jsem znovu rozepla zip kalhot a rychle jsem je stáhla až ke kolenům - teprve pak letěl Tvor volným pádem dolů. Na dlažbu obchoďáku vypadl solidně urostlý, obstojně vykrmený,chlupatý černý pavouk! Koukal vyjeveně zděšen náhlou změnou prostředí, a pak vletěl jako blesk pod hromadu košů.

Fuj! Pomalu jsem se vzpamatovala ze šoku z představy,že odporný hmyz, na který bych holou rukou nesáhla za nic na světě,takovou dobu lezl po mé holé noze.Současně mě ale nohavicový vetřelec změnil. Dříve jsem tím měla problémy, ječela jsem, a dohlížela,aby lapený ošklivec byl zabit.Teď už je dokážu vzít dokonce do ruky, a odnést do bezpečí. No - co! Ať už je to pavoučí tatík nebo mamina,když mají v povaze plést se mezi lidi kde je stejně nic dobrého nečeká, nač je zabíjet.
Ale vždycky pečlivě prohlížím svoje boty.

 _{^{ikonka: ramascreen.com}}