Americký národní úřad pro letectví a astronautiku, který spíše známe pod zkratkou NASA, bedlivě sleduje aktivity naší mateřské hvězdy, Slunce. Vědci se shodují v tom, že pokud za zkázou Zeměkoule nebude stát nic jiného, za několik miliard let se Slunce začne pomalu měnit v červeného trpaslíka, čím zvýší svůj objem a logicky i žár. Země se stane suchou krustou a poté se pravděpodobně vypaří. Ovšem, řeč je o době tak vzdálené, že už lidstvo možná ani existovat nebude. Nás ale zajímají roky nejbližší. NASA totiž pozoruje, že aktivita Slunce vzrůstá. Hvězda je aktivnější, produkuje více erupcí a protuberancí (v podstatě zpětných erupcí, které by na obrázku připomínaly smyčky). Co to pro nás může znamenat? Aktivnější Slunce vysílá do vakua větší množství částic. Ty se řítí vesmírem a naši planetu samozřejmě neminou. Vymření lidstva se skutečně bát nemusíme, ovšem trocha obav o osud telekomunikačních satelitů, na kterých je dnes lidstvo závislé ažaž, je na místě. Závan slunečního větru je totiž dokáže vyřadit z provozu, a tím mnoho spojů, navigací etc. V krajním případě by to mohlo znamenat, že nevzlétnou letadla a mnoho míst zůstane odříznutých od zbytku světa.

Nejen Slunce ale hrozí svými v podstatě pravidelnými erupčními cykly. Již v 60. letech minulého století se vědci zaobírají tím, co přesně skrývá centrum naší Galaxie. Tak zvané galaktické jádro, alespoň podle uznávaných teorií, představuje supermasivní černou díru. Za jádro se pak počítá také její rozlehlé okolí. Čím by nám něco z takové dálky mohlo hrozit? Fyzik a astronom, doktor Paul LaViolette, by se takové naivitě zasmál. Galaktické jádro podle něj chrlí mračna částic, které odvrhne. Ty se pak rozletí do vesmíru. Jejich rychlost nemá daleko do té, které dosahuje světlo. Část z nich se s postupem času dopracuje až k Zemi. Následky budou podobné, jako u zvýšení sluneční aktivity. Přetíží nám radiační pásy a ani atmosféra nezvládne zachytit všechno záření. Dá se tak očekávat zvýšený výskyt rakoviny, a to kvůli kanonádě UV zářením. Vítr vanoucí až z centra Galaxie bude mít ale ještě jeden děsivý efekt. Zatímco vesmírný prach je slunečním větrem doslova vymeten za okraj naší soustavy, sluneční vítr bude tentokrát, alespoň dle LaVioletta, tím poraženým. Prach se tak nahrne zpět a velká koncetrace ho bude i kolem Slunce. Žhavá koule plazmatu udělá to jediné, co umí – okolní prach zapálí. Sluneční koróna se tak rozšíří a nás čekají pořádné tropy. Stejná situace možná již způsobila nejedno masové vymírání v dějinách naší planety. Efekt může být totiž inverzní. Podle LaVioletta prý právě takto nastala nejslavnější z dob ledových. Máme se nač těšit. Vědec totiž varuje, že o proudu částic se v podstatě dozvíme až na poslední chvíli, a hlavně, že aktivita jádra je periodická v rozmezí desetitisíců let, nikolivěk statisíců, jak se až donedávna domnívala většina jeho kolegů. A aktivní období již pravděpodobně nastalo…

_{Ikona: hitrecord.org}