Oba večery vlastně proběhly ve večeru jediném a v silné konkurenci pořadu textaře Michala Horáčka v Západočeském muzeu, kde se navíc i křtila povídková sbírka Jakuba &Sedivého.
Přesto přišlo na oba značné množství diváků. Taky já, tentokrát ale i jako účinkující.

Vystupoval jsem nejprve v Západočeské galerii s básničkou Setkání s Jorikou, kterou lze najít právě tady na Rozhledně, které děkuji za ocenění. Nejsem však básníkem, jen básně příležitostně tvořím – a občas jen říkanky.
Prezentoval jsem v Galerii i publikaci JAN ODNYKUD od Iva Fencla alias svého stejnojmenného táty. Je to již jeho třetí kniha a manažer galerie Jiří Hlobil mi víceméně přislíbil pořad, ve kterém budeme číst mé i otcovy verše. Chce však, aby znovu četl i povídku Rychlá Ivana odmítá Brada Pitta, již ze mne stěží dostane. Jednak vyšla, druhak byla natočena do rádia, hlavně však jsem s Ivanou dávno skončil a platonicky nyní jako ten Francesco Petrarca opěvuji jinou hrdinku. Ano, Joriku! A štymovalo by to snad? abych se optal lidově.
Ze sklípku pod tzv. Třináctkou, kde pak ještě recitoval zajímavý Jakub Fišer, jehož jsem pohotově pozval na vánoční schůzi Střediska spisovatelů (a na pivo), jsme přešli přes náměstí okolo ozářeného stromečku do Polanovy síně, kde jsem už podruhé (nepočítaje čtení pražská) vystupoval s povídkou Myška – a byla v Polance i podruhé nafilmována.
Tato povídka o Jorice se stala květnovou kapitolou v Síni křtěné dnes povídkové sbírky Kalendář plzeňský 2012.

Po mém boku ale seděla i další spoluautorka Kalendáře Lucie Růtová, dívka takřka ve věku Joriky, a podepsal jsem jí (zbytečně stroze!) jednu svou starší knížku. Lucie byla bez debaty nejhezčí přítomnou ženou a členkou Ason-klubu je teprve pár měsíců. Objevil ji Vladimír Gardavský, za což mu taky při závěrečném pohoštění děkovala, zatímco já si dával pozor, abych flirtoval decentně. Přítomna byla úplně sama a k tramvaji jsem ji tedy samozřejmě... nedoprovodil. To jsem ovšem celý já, nicméně v mém věku už je to najednou lépe. Asi.

Také v Polanově síni, kde vše prokládal písničkami Milan Čechura, jsem prezentoval tátovu knihu, ale co byl největší zážitek dnešního večera? Poslouchejte. Dali mi květinu, i šel jsem na trolejbus do Americké, když slyším: „Ty kluku! Konečně jsi mi koupil kytku!“ A v žihadle pod semaforem vidím jednoho z nejlepších kamarádů a zároveň hrdinu mé knížky pro rok 2012, jejíž název je Rok Joriky, Zbyňka &Simánu, s kterým jsem po léta spolupracoval v plzeneckém Kuvertu pana inženýra Oty Karase. Moc jsme si bohužel nepopovídali. Blikla zelená, Zbynda šlápl na pedál, odstartoval - a byl ten tam v prachu. A tolik tedy pro dnešek a ve zkratce o naší malé Plzni, kde ruka ruku myje.


_{ikonka: oficiální web města Plzně}