Miliony dětí zde denně pracují v podmínkách, které škodí jejich zdraví a berou naději na bezstarostné dětství a vzdělání. Na světě pracuje podle OSN více než 300 miliónů dětí. Téměř třetina z nich se přitom něco naučí, pomůže rodičům, chodí do školy a neztrácí bezstarostné dětství. Zbylých 215 miliónů dětí pracuje v podmínkách, které poškozují jejich zdraví, brání získat vzdělání a vymanit se jednou z chudoby, do níž se narodily. Polovina z nich, 115 miliónů, otročí v tzv. „nejhorších formách dětské práce“. Těží v dolech, nakládají s chemikáliemi, bojují jako dětští vojáci, jsou obchodovány, zneužívány sexuálně nebo při obchodu s drogami. Nejhorší formy dětské práce zachycují také fotografie Lenky Klicperové. Ta za nejsilnější fotku výstavy ze své dílny považuje snímek bývalé dětské vojačky Margaret Aneno ze severní Ugandy. „Jako dítě ji unesli rebelové z LRA, jedné z nejkrutějších armád, která používá dětské vojáky. Margaret přišla o ruku, přežila jen díky shodě okolností. Zúčastnila se mnoha bitev jako vojačka, porodila v džungli své děti,“ vypráví Lenka Klicperová. 

Očima autorek
Vzdělávání a rozvoji chudých zemí ale brání i dětská práce v domácnosti a rodinném zemědělství, vůbec nejčastější forma. Děti se starají o mladší sourozence, nebo celý den obstarávají vodu. Naprostá většina dětí pracuje neformálně a zdarma. Často tedy ani nepřispívají do rodinného rozpočtu. „Pro mě je nejsilnější fotka chlapce z DR Kongo s banány na hlavě. &Sli jsme spolu celou cestu, asi 5 kilometrů pod africkým sluncem. Mně stačilo nést sebe a foťák, zatímco chlapec nesl 15 kilogramů banánů jakoby nic,“ říká Markéta Kutilová.

Další z autorek, Jarmila &Stuková, nedokáže vybrat žádný snímek, protože všechny zobrazené příběhy jsou velmi silné: „Tvrdý život mají dětské prostitutky v Etiopii, stejně jako dětští tkalci zkroucení více než 12 hodin denně v tmavé místnosti. Neméně krutý je i osud pracovníků v solných polích nebo zemědělců v Senegalu.“  
 
Alžběta Jungrová o svých fotografiích nerada mluví, protože je přesvědčená o tom, že dobré fotografie mluví samy za sebe. „Díky reportážím o ohrožených dětech už vím, že neexistuje spravedlnost ve smyslu: pokud je člověk hodný, bude mít v životě štěstí. Pochopíte to právě tehdy, když vidíte umírat děti. V takové chvíli si říkáte: Kde je spravedlnost? Odnaučilo mě to řešit nesmysly,“ vysvětluje fotografka.
 
Dětská práce ale není nutností, bez které by rozvojový svět upadl do ještě větší propasti. I na to se snaží upozornit výstava Ukradené dětství. Podle výzkumů totiž dětská práce bere práci dospělým. V Indii, kde se neziskovým a odborovým organizacím podařilo dětskou práci vymýtit v celých regionech, se snížila nezaměstnanost dospělých, zvýšil se průměrný plat a zlepšily se pracovní podmínky. &Skoly se zaplnily dětmi. Bylo vyčísleno, že částka 760 miliard dolarů, potřebná k eliminaci dětské práce na světě, by se se ziskem vrátila téměř sedmkrát.
 
I proto je nutné o dětské práci mluvit. „Jezdím po světě a fotím především silné příběhy nejrůznějších lidí či komunit, kam patří i téma dětské práce. Poukazovat na taková témata považuji za velmi důležité, protože jen tak se může něco změnit,“ vysvětluje Jarmila &Stuková. Její názor sdílí i Lenka Klicperová: „Velmi často ve svých fotkách zachycuji bídu a utrpení a do této kategorie spadá i dětská práce, sexuální otroctví, násilí na ženách a dětech. Věřím, že je důležité ukazovat tyhle věci a nutit nás, ty šťastnější, zamýšlet se nad nimi. Pomáhat se dá jen, když víte, co se kde děje. A to je dnes bez fotožurnalismu a vůbec novinařiny jako takové nemyslitelné,“ dodává. Alžběta Jungrová o své práci říká: „Nechci používat obehrané klišé, že měním svět k lepšímu. Stane se mi, že stojím na místě a říkám si, proč ty lidi vlastně fotím. Proč se neseberu a nejdu jim pomáhat, pracovat pro nějakou neziskovou organizaci nebo do nemocnice. Pak ale dojdu k závěru, že neumím operovat ani shánět peníze a jediné, co umím, je fotografovat. Dělám, co umím a snažím se prožitou skutečnost předávat dál. Fotkou můžu ukázat svůj pohled na svět a na věci, které by se podle mého názoru měly změnit.“
 
Dětská práce není boj s větrnými mlýny a každý z nás může reálně přispět k řešení. „Fotografie výstavy Ukradené dětství nejsou o divných bytostech z jiné planety, ale o lidech ze stejného světa, ve kterém si hrají naše děti,“ říká Pavla Začalová ze společnosti Člověk v tísni, která celou výstavu koordinuje.
 
 
Výstava se koná do konce prosince v Rock Café v Národní 20 v Praze 1.


_{Zdroj a foto: www.mediareport.cz}