Pod taktovkou Zbyňka Müllera, v režii Jiřího Heřmana, scéně od Pavla Svobody a v kostýmech z dílny Alexandry Gruskové získá Brittenova Gloriana zcela novou podobu. Pro hlavní roli anglické královny Alžběty I. si režisér vybral dvě výrazné operní pěvkyně, Gun-Brit Barkmin a Szilviu Rálik. „Benjamin Britten nás strhující hudbou, dramatem posledního období vlády královny Alžběty I., konfrontuje s maskou panovníka, odkrývá ji a pohlíží hluboko pod ni. Je vzrušující pozorovat osud člověka, který ve svém životě procitne k vyššímu poslání. Čím výše stoupá, tím větší odpovědnost nese na svých bedrech. Najít rovnováhu mezi oddanou službou člověku-bohu a svému já může pro mnohé znamenat nelehký boj,“ prozradil o díle Jiří Heřman.

„Gloriana v současné operní produkci dramaturgickou perličkou. Ač zřejmě nebude hrána plných 45 let, jak by odpovídalo době panování Alžběty I., skvostné pěvecké obsazení a režijní vklad Jiřího Heřmana slibují našim divákům exotickou hudební lahůdku,“ říká Ondřej Černý, ředitel Národního divadla.

Královna Alžběta I.

Též Alžběta Anglická či Alžběta Tudorovna. Je považována za jednu z nejvýznamnějších osobností anglických i evropských dějin, symbol politické nezávislosti, hospodářského a kulturního rozmachu Anglie druhé poloviny 16. století. Současně je symbolem čistoty a ctnosti. Alžběta I. se, přes mnoho nabídek sňatku, nikdy nevdala a neporodila žádné potomky. Alžbětinská doba je nepochybně jedním z pilířů anglické národní hrdosti.

Opera o královně a pro královnu
Myšlenka napsat a uvést poprvé v historii operu u příležitosti korunovace britského panovníka se zrodila za neobvyklých okolností, které nám díky memoárům George Lascella, sedmého Hraběte Harewooda, nezůstaly utajené. Bratranec královny Alžběty II. a velký hudební mecenáš, který v 50. letech 20. století založil časopis Opera a postupně působil ve vedení předních britských operních scén jako Royal Opera House (Covent Garden), Sadler’s Wells Opera či English National Opera (a byl ovšem též dlouholetým prezidentem fotbalového klubu Leeds United), patřil k blízkým přátelům Benjamina Brittena. Ten se po londýnské premiéře své velké opery Billy Budd vydal v únoru 1952 spolu se svým uměleckým a životním partnerem tenoristou Peterem Pearsem do Rakouska, kde měli po plánovaném recitálu ve Vídni strávit několik dní lyžováním spolu s Hrabětem Harewoodem a jeho chotí ve vorarlberském zimním středisku Gargellen. Kromě lyžování se během jednoho z rozhovorů vynořilo téma „národní opery“. Shodou okolností několik týdnů předtím nastoupila na britský trůn Alžběta II. Máme-li jedním slovem označit způsob či techniku, jak Britten s Plomerem ve své historické či historizující opeře nakládají s historickými fakty, předlohami a inspiracemi, bude zřejmě nejvhodnějším označením „koláž“. Hlavní zásobárnu témat a motivů Gloriany samozřejmě představuje Strachyeho kniha Alžběta a Essex. Brittenova hudba ke Glorianě se neustále proměňuje, s příznačnými motivy pracuje diskrétně, hledá nové možnosti a konstelace, a tím více k sobě přitahuje divákovu pozornost. Britten toho dosahuje především velkým mistrovstvím v instrumentaci. Děj jednotlivých scén dělí na krátké obrazy. Tyto scénické kapitoly a někdy i jen momenty pojímá záměrně individuálně a mimo jiné také pomocí orchestrálních barev jim propůjčuje jedinečnou atmosféru.