Jak zasahuje umělá inteligence do tvůrčího psaní?Meditovat a tvořitTichá domácnostRomeo a Julie věku pokročiléhoPromiskuita Svátky vánoční
Knižní leden5 významných kulatých výročí české kultury8 překvapivých faktů o kultovním Jurském parkuFantomová bolest – česká premiéra působivého tanečního dramatuTanči aneb pohybovník KVÍZ: Jak moc znáte oscarové filmy? Ukažte se!Po kafkovsku nejen o Praze4. února, den boje proti rakovině: Počet lidí s touto diagnózou roste...Vrcholí „Line“ edice Suprahonu – Blues Rock Line 1968-89Láska k temnotámKdysi tady hořel oheň - román Anny WinterovéForman na Letní scéně Musea Kampa
Jaroslava Málková není v současné době jen samozřejmou šéfovou Střediska západočeských spisovatelů v Plzni, ale i velmi čitelně a čile publikující básnířkou. V loňském roce jí nakladatelství Nava vydalo sbírku Stopy v povětří. A je to k nevíře, i na ty, pro někoho imaginární stopy, si mnohý z nás sáhl nebo sáhne. Promluvit k většině se často nepoštěstí. Ale zde ano. Není nad jasnou vizi produktu. Sakra, to zní až technokraticky.
První polovina titulku článku je název jedné básně z knihy (k té krádeži se zde přiznávám), druhá polovina je stav, které ve mně to ticho vyvolalo. O tom, že je Jaroslava Málková vysoce zodpovědnou k sobě i svému čtenáři a krystalicky průzračnou básnířkou, snažící se věrně zachytit euforii i boly života, není pochyb. Zavilá hledačka správných slov a minimalistického jejich řetězce. Tam je její největší síla. A proč tedy hukot? Ano, ten. Způsobuje až panický strach, který bude jistě velmi generační záležitostí, protože obsah sbírky je velmi rekapitulační očistou duše a jejím ponorem k poznání, že všechno jednou končí. Tak proč o tom psát? Protože pocity z poznání existují, dál bez jsoucnosti někoho konkrétního, jsou tedy kupodivu přenosné a dají se dědit. V tom shledávám vlastně jejich nesmrtelnost a o to víc cítím tíhu veršů ve sbírce zařazených. V díle autorky tahle sbírka bude mít podstatný prostor.
Své téměř filozofující básnivé obrazy svěřila básnířka papíru ve formě převážně volného verše, ale rytmicky, metricky, přísně ohlídaného, a když už dojde na rým, tak jaksi mimochodem, protože její momentální invence to tak zařídila a basta. Básnivé hledání nebo hledačská básnivost? Včil mudruj, pacholátko. Já to nevyřeším. A proč, když čtu třeba:
Někdo pověsil
včerejší den
do promrzlých větví
holého kaštanu
Z roztrženého nebe
se vysypal sníh
na střechu krematoria
kde komínem
odlétají duše
do věčnosti
(Lednové ráno)
Morbidní? Ne, jen schopnost pojmenovat neoddiskutovatelnost. Prostě, i když něco končí, může to být krásné, mnohdy úlevné a není třeba o tom mluvit v minulém čase. Díky za to.
Jaroslava Málková: Stopy v povětří
vydalo nakladatelství NAVA v roce 2011
obálka www.nava.cz
Copyright © 2001 -
2025 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.