Kamarád se s přítelem nemá rád. Tak daleko zašel vývoj jazyka! Obě slova si na společenském poli přísně vytýčila významovou hranici. Vztahy s kamarádem nezanáším sexuálními motivy – a potom to je „jen“ kamarád (jakou do sebe částice „jen“ najednou vsákne důležitost!) Zato přítel je „vážná“ známost. Jelikož spousta neúspěšných adeptů lásky lituje, že jsou „jen“ kamarádi, mohlo by se zdát, že přítel je „něco víc“ a že být kamarádství je cena útěchy. Přítel je tak fyzičtější než kamarád, který je dobrý spíše na potlach a spříznění duší. S přítelem je možné i sdílet lože a milovat se, ale hlavně s ním „chodit“.  S kamarádem se dá také chodit, ale vždycky jen „někam“. Naše srdce však patří příteli (přítelkyni), kamarádovi ho asi nedáme, nanejvýš si je u něj vylijeme. Být "jen" kamarád bývá leckdy nevděčné a pak frustrovaným nezbývá, než doufat, že kamarádství přeroste ve vztah.

  „Přítel“ se pro neúspěšného kamaráda stává osobou krajně nepohodlnou, ne-li rovnou nepřítelem. Už jen v tom slovu se ježí něco špičatého, je tu osten trčící ze samohlásky „í“. Kam třeba zmizelo půvabně starší „můj milý/á?“  Neuvěřitelný jev! To, co zní jako písničkové klišé, najednou osvěžuje současný jazyk!  Oč lépe by v tomto smyslu působila věta „mám chlapce“? Jak by je smolař v lásce lépe snášel! Přece jen mít za soka chlapce dává nadějnější vyhlídky na zvrat. Ale přítel? To je ježek nasazený do ucha.

  Když jsem u alternativ, slyšel jsem mnohé nedočkavé dívky, které svého přítele nazývaly "manželem." To mě, přiznám se, vedlo do rozpaků, když se do závisti přimíchal krapet soucitu. V případě oslovení pro opačné pohlaví jsem také zachytil pokusy o změnu, to když jeden chlapec řekl, že jede k "mladé". Sám jsem to v záchvatu budovatelského nadšení zkoušel, ale společenský tlak byl neúprosný a vnutil mi na jazyk opět „přítelkyni.“ Ostatně kde je záruka, že se "mladá" po pár letech nestane vlastním opakem?

  Ale proč ta pohodlnost, když stačí probrat slovník intimních hovorů a vzpomenout, jak bohatá je například říše hmyzu (má beruško, můj broučku), popřípadě archeologie (můj poklade)? Snad tu hraje roli jakási vrozená šetrnost k druhému, když o něm před ostatními mluvíme neutrálně o příteli/přítelkyni. Koneckonců představte si, že někomu hlásíte: „Promiň, volá mi poklad!“

  Nakonec musím podotknout, že je rozhodně příjemnější větu „mám přítele(kyni)“ sám pronášet, než ji poslouchat. Ve slovu „přítel(kyně)“ tkví i notná dávka hrdosti. Oznámení překvapeným kamarádům - „mám přítelkyni“ zní přece jen solidněji než zkazky o miláčkovi. Jakpak je to mezi ženami? Teď mi to nepoví, a proto pokus o závěrečnou hypotézu. Proč se pojem „přítel/kyně“ tak úporně drží v běžné řeči? Protože mu každý jasně a rychle rozumí, stejně jako obratu „jen kamarádi.“ Bohužel jde často o trpké poznání. A tak ani jazykovou ani vztahovou zeď mezi „přítelem“ a „kamarádem“ v dohledné době asi nezboříme.          
               
                                                        

^{_{ikonka: collegehealthandwellness.wordpress.com}}