Anna vřele manžela pokárala. „Měl by sis na to rozsvítit, hrozně si kazíš oči.“ Po čtyřiceti letech manželství měla o Josefa čím dál větší starost. Vůči svému zdraví se choval lehkovážně.
„Stačí ta tvoje lampička,“ odbyl ji poněkud mrzutě, aniž na ni pohlédl.
Zatímco hlasatel informoval o sněhových vánicích na celém území republiky, Josefova ruka se v zaujetí nad zprávou zastavila v půli cesty - Anna mu přistrčila lampičku blíž. S pletením bude pokračovat až po losování, rozhodla se.
Zprávy skončily a obrazovka nabídla manželskému páru zásobovací dávku reklam. Josef na Annu spiklenecky zamrkal. „Dneska vyhrajeme, cítím to v kostech.“
Tohle slibuje pokaždé, týden co týden, už dvacet let. Anna se pousmála. Josefovy skráně již před desítkami let vzdaly boj proti šedinám, ale přesto se někdy chová jako kluk. Něco v nás nikdy nezestárne, nezvrásní ani nezešediví. V Josefovi je to jeho entuziasmus, to absolutní zapálení pro všechno, co dělá, on vždy prožíval a dosud prožívá maximálně. Anna zavzpomínala na dobu jejich prvních schůzek: byla to právě ta hravá nezbednost, která ji přimkla k němu a ne k jeho elegantnímu příteli Richardovi, jenž se jí dvořil jako první. A intuice jí tenkrát poradila dobře, Josefova radostná letora se šťastně projevila v každé oblasti jejich života. V jejich manželství samozřejmě, ale také v hravosti, s jakou se věnoval dětem, dokud byly malé, v lehkosti, s jakou přijal vnoučata, svěžesti, s jakou uměl stárnout.
Josef sledoval obrazovku, ale periferním viděním zaregistroval, že ho Anna sleduje. „Copak je, Ančí?“ otočil se na ni. „No tak, sama jsi mi tu lampičku podala,“ připomínal jí ve vnitřním podezření, že ho v duchu kritizuje za jeho lenost.
Anna se nad jeho obrannou reakcí usmála. Nyní zaznamenala, že teprve v devadesátistupňovém úhlu, jaký muselo v pohybu překonat Josefovo tělo, aby se na ni otočil, se z jeho očí vytratily titěrné kopie obrazovky. „Jsou to přeci tvoje oči,“ pokrčila rameny.
Bez dalšího slova upjal Josef svůj pohled zpět k obrazovce. Reklamy skončily a on napjal celé své tělo v očekávaném okamžiku. Na obrazovce se objevila řada očíslovaných míčků, které se krátce nato ocitly v osudí. Začalo se losovat.
Patnáct, šestačtyřicet, dva... Při třetím čísle Josef mírně povolil svalstvo na svém těle - z toho Anna usoudila, že z výhry opět nic nebude. Josef přesto pečlivě zapisoval dál. Před druhým tahem se svezl do křesla uvolněněji, přestával věřit. A na obrazovce už běžela další čísla: devatenáct, dvanáct, třicet, devět... Při každém dalším čísle se Josef o něco víc narovnal, až nakonec seděl v křesle napružený jako luk před výstřelem. „Aničko, já to mám, já to všechno mám,“ blekotal.
„Ukaž,“ vyzvala ho Anna nevěřícně. „Zkontroluju ti to.“
Moderátor ještě čísla zopakoval. Devět, dvanáct, devatenáct... Opravdu to sedělo. Josef měl výherní čísla. Zatímco se radoval, Anna se snažila potlačovat jeho optimismus. „Být tebou, tak nejančím,“ mírnila ho, „dokud nemám všechno jisté. Měl by ses snažit to v sobě potlačit, než budeš mít tu výhru v ruce. Víš, jak to v životě chodí. Měli jsme už tolik šancí a nikdy se žádná neuskutečnila.“
Josef však najednou neměl stání. „Kdepak, Aničko, tohle je docela jiné! Tentokrát to klaplo!“ Vyskočil z křesla a utíkal k telefonu. „Musím to říct dětem! Ty budou mít určitě radost, ne jako ty! Vyhráli jsme šest milionů, tolik peněz, bože, a ty tu sedíš jako pecka a chystáš se plést! Za týden si můžeš koupit celý obchod se svetry! Můžeš si koupit nový dům a auto a dětem ještě spousta zbude!“ Josef běžel k přístroji a už vyťukával čísla, nejprve ke starší dceři, pak k mladšímu synovi: rozjařeně jim oběma vykládal příčinu pozdního hovoru.
Anna dál seděla na gauči a snažila se soustředit na pletení. Dvě oči hladce, čtyři obrace, čtyři oči hladce... Samozřejmě že měla z výhry radost, jenomže zároveň měla i obavy a nerada by se zklamala. V hlavě jí běžely stovky důvodů, osvětlujících její pochybnosti. Co když se Josef spletl a napsal si jiná čísla, než která skutečně vsadil? Co když se stejným způsobem spletl Richard, s kterým Josef společně sází už dvacet let? Co když zapomněl tiket podat? Co když právě zítra ráno výherní společnost zkrachuje a výhry nevyplatí? Co když zkrachuje banka, do které jim peníze společnost poukáže? Existovala taková spousta možností, proč by výhru neměli obdržet, že se Anna odmítla předčasně těšit. V prevenci před zklamáním se v jakémsi obranném instinktu zaštítila proti radostnému opojení. Bude se radovat, až bude mít absolutní jistotu.
Když Josef dotelefonoval, šťastně se ke své manželce přihrnul. Nemluvil o ničem jiném než výhře. „Vidíš? Říkal jsem ti, že jednou se to musí vyplatit. Čekali jsme na to sice dlouho, ale teď si konečně můžeme dopřát, čeho budeme chtít. Teď konečně můžeme jet na dovolenou na Krétu, jak sis vždycky přála, teď konečně si můžeme koupit nové auto, které se nebude stále opravovat, konečně si můžeme koupit vlastní domeček se zahrádkou, ne moc velký, abys v něm neměla příliš práce, ale zase ne příliš malý, aby za námi mohly přijet i děti s vnoučaty. Není to úžasné, Aničko? No tak, nebuď takový škarohlíd, raduj se trochu!“ Spokojenost z Josefa jen sálala.
Anička přestala plést. „Však já se budu radovat, jen se neboj,“ ujistila svého muže.
Josef ji chytil za ruce, zdvihl k sobě, objal ji a políbil. Pak se na ni usmál. „Ženo, nepíchej mě těmi jehlicemi do břicha a pojď si se mnou užívat blažené radosti! I kdybychom nakonec nevyhráli, jako že jsme určitě vyhráli, užijeme si alespoň krásný večer!“
Možná měl Josífek pravdu, mohla by si trochu užít toho roztřeseného těšení, mohla by se na chvilku zasnít. Anna se snažila potlačit své pesimistické myšlenky, na moment na ni přeskočila jiskřička Josefova nadšení. „Ta zahrádka by ale neměla být malá, moc bych si přála pejska a taky kočičku, aby nám chytala myši - a zvířata musí mít volnost.“
Josef svou ženu stále pevně svíral. „Všechno, co si jen budeš přát, ženuško moje, třeba celou zoologickou zahradu.“
Anička se uvolněně rozesmála, podařilo se mu ji svým nadšením nakazit. „Neměl jsi o tom vůbec mluvit, teď mi určitě nepůjde usnout.“ Posadila se zpátky na pohovku a odložila pletení do košíčku.
„Nejraději bych k Richardovi skočil hned teď,“ přiznal se Josef. „Ale vím, že touhle dobou už dávno spí, však ho znáš, chodí spát se slepicemi a navíc spí jako dřevo, určitě se mi nepodaří ho vzbudit.“ Z Josefova tónu vyznělo, jak mu dnes tahle Richardova vlastnost není vhod. Jinak jsou to ale nerozluční kamarádi už od svých dvaceti let.
„Nesmíme na to tolik myslet,“ uzavřela to Anička a jen aby Josefa nepodráždila, nedodala navrch, co si pomyslela. Neměla se tolik radovat, říkala to přeci.
Pak se oba nachystali ke spaní a ulehli do peřin. V místnosti se rozlehlo ticho, rušené jen tikáním budíku na Josefově nočním stolku. Leželi nehnutě.
Anička měla zavřené oči, ale usnout nedokázala, navzdory předsevzetí se jí před očima vyvíjel obraz jich dvou coby šťastlivých důchodců, kteří zabezpečí nejen svoje stáří, ale také rodiny svých dětí: dcera si za utržené peníze pořídí obrovský bazén na zahradu s vyhřívanou vodou a tobogánem, syn si koupí takovou tu plochou televizi na zeď a spoustu reprobeden k tomu, a i každé z vnoučat si koupí, po čem touží, počítač, motorku, nejmenší Jakub obrovskou autodráhu. Bude to bezvadné!
Anička sama sobě zaspílala, že by si takové věci neměla představovat. Bylo to tak neuvěřitelné, že by jí tohle všechno mělo spadnout do klína jen tak, bez práce. Za celý svůj život ještě nedostala nic zadarmo, na každou maličkost si musela vydělat vlastníma rukama. A kdykoliv se tenhle princip snažila obejít, dopadlo to špatně: nezískala povolení ke stavbě na levně získaném pozemku, pak dokonce zkrachovala banka, kam si uložila peníze na úroky, a když jednou za vyluštěnou křížovku vyhrála kuchyňského robota, ten se po dvou měsících rozbil a bezplatnou záruční opravu se jim nepodařilo vyřídit. Kdepak, pro Aničku a její rodinu neexistovala žádná schůdnější cestička, než každodenní dřina a škudlení koruny ke koruně.
Josef také místo spaní přemýšlel, jen se jeho myšlenky odvíjely jiným směrem. Josef naopak odmítal věřit, že by měl tu smůlu, že by výhru nezískal. Vždyť už jen to procento pravděpodobnosti, že se na něho konečně to štěstí usměje, muselo být vysoké. Tolik let už s Richardem sázeli! Tolik peněz už za sázky utratili a nikdy nevyhráli! Nebylo vůbec možné, aby nikdy nevyhráli, muselo k tomu jednou dojít, jednou se přece ta zatrolená čísla musela sejít v kombinaci, jakou s Richardem sázeli už tolik let. S každou další sázkou pravděpodobnost rostla.
„Spíš?“ zeptala se Anička Josefa, když si uvědomila, že se začal na posteli převalovat jako ona a že ani jeho dech nevypovídá o spánku - je příliš lehký a nepravidelný.
„Nemůžu usnout,“ přiznal se Josef. „Už aby bylo ráno.“
„Richard sice chodí spát se slepicemi, ale také s nimi vstává,“ připomněla Josefovi Anna.
Josef svou ženu něžně objal. „Bohužel se tím čekání o moc nezkrátí. Je to hrozné, viď? Už aby bylo nejen ráno, ale aby bylo zítra, pozítří, abychom už mohli ty peníze rozdělit mezi sebe a děti.“
„Psst, nemluv o tom, ať to ještě nezakřikneš,“ šeptla Anička.
„Tak dobrou noc,“ popřál jí Josef.
„Dobrou.“
Ještě se nerozednilo, když Josífek vstal a pospíchal k Richardovi. I Anička vstala, uvařila si čaj a pustila se do luštění křížovek. Tahle činnost ji vždy uklidňovala, ve snaze se soustředit, se Aničce dařilo osvobodit od svých problémů.
Josef se vrátil brzy. Snad až příliš brzy na to, aby se s kamarádem poradovali ze společné výhry. Přitom přišel sám. Když Anička zaslechla rachocení v zámku, její podezření nad špatným rozuzlením ještě zesílilo. Pomalu, unaveně vstala.
Josífka zastihla v předsíni, zouval si boty. Dívala se na svého muže a mlčela. Josef si svlékl mokrý kabát a naučeně z něho dvěma pohyby setřásl většinu dešťových kapek. „Fuj, to je ale nečas,“ konstatoval nabručeně.
Nic víc říkat nemusel, aby Anička pochopila, jak to dopadlo. Přistoupila k Josefovi a objala ho. Na nic se neptala. Až bude Josífek chtít, poví jí všechno sám. Políbila ho na tvář. „Mám tě moc ráda,“ zašeptala mu povzbudivě a pak mazlivě otřela svou tvář o jeho. Nyní bylo důležité, aby si uvědomil skutečný žebříček lidských hodnot, lépe se mu bude s prohrou smiřovat. V duchu si musela přiznat, že i jí je poněkud těžko, když musí zahodit všechny ty představy o domku se zahrádkou a přítulným pejskem, o bazénu a televizi s plochou obrazovkou, o všem tom nadšení v tvářích vnoučat.
Josef na svou ženu pohlédl smutnýma očima. Jeho vláčné ruce ji teď také objaly a jeho rty ji políbily. „Já tebe taky, ale...“ Oči mu okamžitě zvlhly. „Richard...,“ vypravil ze sebe.
Anička vzdychla. Tušila příčinu, která tak rychle vrátila Josefa z ranní návštěvy. Richard tiket nepodal. Byl trochu lajdák a tak zřejmě zapomněl, nebo si vzpomněl pozdě. Možná se také spletl v číslech, kdoví. Z Josífkovy tváře Anička vyčetla, že se Josífek na svého kamaráda hodně zlobí. S jeho povahou to nebude trvat dlouho, než ho zlost přejde, nějaký čas ovšem potřebuje.
Podobně jako ona. I jí to najednou bylo strašlivě líto. Jejich životní výhra se nekoná, budou dál žít v tomhle dvoupokojovém bytě, budou dál jezdit starým autem, a jí to všechno zamrzelo především proto, že jim to uniklo o tenounký vlásek náhody, to byla ta denervující skutečnost. Ta smolná, osudová náhoda.
Josef ale truchlil stále dál a Aničce připadalo že snad i víc, než by si tahle záležitost zasluhovala. „No tak, Pepíčku, hlavně že jsme všichni živí a zdraví,“ pokusila se ho utišit starou pravdou.
„Aničko,“ zajíkl se nad vyslovením jejího jména a objal ji pevněji, tak pevně, až ji to trochu bolelo. „Aničko,“ oslovil ji znovu a pak ze sebe tu krutou novinu, kvůli které tak vzlykal, žalostně vykřikl, „Richard ta čísla nepodal, protože včera ráno zemřel!“