„Operace mé dcery“ je příběh až mrazivě reálný, se dvěma základními dějovými zápletkami, které se vzájemně prolínají. Hlavní hrdina Dušan Roček se po automobilové nehodě, při které je vážně zraněna jeho žena i dcera Milena, dozvídá, že není vhodným dárcem orgánů pro Milenu, neboť ta není jeho vlastním potomkem. Drama příběhu spočívá ironicky v jakémsi zpomaleném spěchu, kdy víme, že dceřin život může zachránit jen rychlá transplantace, ale přitom s Dušanem řešíme vedle tohoto ještě vedlejší problém týkající se žebříčku hodnot: manželskou nevěru a celoživotní lež, ve které hlavní hrdina doteď žil.


 Co bylo prvním impulsem pro napsání novely „Operace mé dcery“?
V osmdesátých letech jsem pracoval  v redakci časopisu Květy. Při jedné reportáži v pražském IKEMu  jsem se seznámil se zcela novým oborem medicíny,  s transplantacemi lidských orgánů, které zde, jako první v naší republice, lékaři prováděli. Pokud jsem použil slovo: seznámil se,  znamená to, že jsem zde získal základní informace  pro svou reportáž. To téma mne ale natolik přitahovalo, že jsem se je rozhodl literárně zpracovat. Až dosud nebylo do té doby takto čtenářům představeno. To ovšem znamenalo nejen si přečíst další informace o  transplantacích, ale znovu a znovu naslouchat tamějším lékařům i pacientům. Asi po půl roku příprav jsem se mohl dát do práce na své další knize.

Zatímco v knize měla dcera poraněnou míchu, ve filmu šlo o poraněnou ledvinu – proč ta změna?
K té „drobné“ změně došlo až při natáčení, kdy se ukázalo, že pro kameru a vlastně i pro celý příběh filmu, bude poloha herečky na nemocničním lůžku v záběrech mnohem zajímavější.

 Od napsání scénáře k filmu je stále ještě dlouhá cesta. Překvapila Vás něčím „Operace mé dcery“ v tom konečném znění na plátně?
Ano. Poprvé jsem pochopil, že realita ve filmu, tedy část příběhu, která je prakticky stoprocentně líčena, jak probíhala ve skutečnosti, nemusí vždy na plátně působit pravdivě, ba dokonce i kýčovitě. V Operaci mé dcery to byla  scéna, kdy hlavní hrdina odhalil  zloděje, který ve spořitelně ukradl jeho manželce 18.OOO korun. Jo, ale i chybami se člověk učí!

Jaké cestičky osudu Vás zavedly ke scénáristice a dramaturgii?
K filmu mne to táhlo již od studentských let. Dokonce po maturitě jsem dělal zkoušky na FAMu. Byl jsem však nepřijat, takže jsem se věnoval studiu a později i profesi češtiny. Přibližně v době, kdy mi později vyšla sedmá, či osmá knížka, mi nabídla Československá televize možnost  spolupráce. Samozřejmě, že jsem neodmítl. A tak jsem postupně napsal přes dvacet původních televizních her. Byla to pro mne zajímavá, a zase jiná tvůrčí zkušenost.

Jste autorem desítky scénářů. Psaly se Vám lépe ty podle již napsané knihy nebo takové, které jste tvořil od počátku s již filmovým záměrem?
Nevím, jaký pocit, nebo zkušenosti mají ostatní autoři, ale pro mne bylo vždycky větším potěšením psát  i scénáře o zcela novém, mnou ještě nedotčeném tématu. Zajímavá pro mne byla zejména zkušenost, že třeba děj svého románu mohu umístit do jakéhokoliv prostředí, cestovat se svými hrdiny do kterýchkoli zemí, kam je mohou  doprovázet vámi popisované davy v drahých kostýmech, při práci na scénáři jsem do jisté míry omezen vždy finančně. Rozpočet na budoucí film, či televizní hru je dopředu určen a jen velice těžko jej mohou jeho tvůrci zvyšovat.

 Práce spisovatele, scénáristy a dramaturga na sebe navazuje, Vy jste si vyzkoušel tato povolání všechna a každé Vám jistě nějakým způsobem přirostlo k srdci. Čím Vám je každé z nich nejbližší?
Asi sama odhadnete, že nejblíže, alespoň v mém případě, je práce spisovatelská. Tam se patrně vždycky rodí nápad, charaktery hrdinů příběhů, zápletka, prostředí a pochopitelně i finální rozuzlení. Prostě klasika. Scénáristika  zase autorovi umožňuje dát příběhu další rozměry. Třeba ten vizuální nebo akustický. A dramaturgie, to je výběr námětu, herců,  prostředí. Jsem rád, že jsem mohl všechnu tuto tvůrčí práci absolvovat.
 
 
 Třetí vydání Operace mé dcery Stanislava Rudolfa vydalo v roce 2012 nakladatelství XYZ.