Na nostalgickém výletě proti směru hodinových ručiček jsem právě otevřela dveře do kanceláře a vpadla do oblaků vůně, působivých účesů,mezi nové šaty,nehty,šminky a roztomilé štěbetání.No ovšem- osmý březen- svátek žen na modelingovém castingu v každoroční soutěži o titul "Miss účtárna". S masochistickou radostí jsme věděly,že naši kolegové i manažeři až po ty "top"se už několik dní trýzní vymýšlením dárků, aby udělaly radost, a ještě se přitom ušetřil sponzoring od zet vé er o há.Všechna roztomilá překvapení už jsme znaly - osušky, ručníky,utěrky,knihy,bomboniery,a samozřejmě kytky - kytky - kytky,a úsměvy, namísto povelů a nesmlouvavých kukučů.
Vždy několik dní jsme žily vzrušujícími spekulacemi - co za dárek bude tentokrát?

Udeřila hodina H.Byla to bílá obálka s nadpisem "kup si sama" a v ní šedesát korun. Nastal problém - co koupit? Co si pořídit k radosti své a k ochromení rodinných příslušníků? S kytkou v jedné ruce a s obálkou v druhé jsem se vydala hledat inspiraci do ulic. Míjela jsem prodejny - nic - nic - nic - všechno už tady bylo, nic originálního.Přišlo to na mně až před prodejnou sportovních potřeb...právě tady jsem dostala ten NÁPAD!

"Činku!" zavelela jsem slavnostní a navoněné prodavačce,a když se nehýbala z místa .."chci činku!" opakovala jsem. Moje představa o váze činky se zastavila u igelitek s nákupem,které jsem hravě vláčela domů každý den. "Deset kilo!" velela jsem v pochybnostech,jestli to nemělo být raději dvacet kilo. Stejně to bude jen kulička-tyčka-kulička. Vonící prodavačka odešla někam dozadu a když se dlouho nevracela,přemýšlela jsem co udělám, jestli nebudou mít požadované železo na skladě. Ale měli. Slyšela jsem rachot a vzápětí se železo valilo k mým nohám. Kuličky s tyčkou souhlasily, ale byly v obludných rozměrech,a stály přesně mých šedesát korun. Nasoukala jsem to do igelitky,která okamžitě praskla, železo se kutálelo po krámu a dohonila jsem ho až u dveří.
"Musíte to vzít do ruky" radila mi prodavačka "tohle žádná taška neudrží."
Hm!!! Na druhou stranu s nestoudně obnaženým železem po ulici nepůjdu,to po mně nemůže nikdo chtít. "A co takhle zabalit?" nadhodila jsem možnost obléknout obludu do barevného papíru s mašlí.
Ne-ne, to by nedrželo. A kromě toho to nejde.

Svůj dárek jsem okamžitě nenáviděla. Vlekla jsem železnou obludu ulicemi jak nejrychleji to šlo,přesto jsem neunikla pohledům, protože k mému slavnostnímu kroji se můj dárek nejspíš moc nehodil. A taky mi bylo těsno od žaludku, jak mně ocení moje rodina.Ale tvářila jsem se jako známá sportovkyně až ke stanici tramvaje,přendaváním těžkého netvora z ruky do ruky jsem si zdevastovala květinu, a věděla jsem bezpečně, že obojí odhodím do koše na odpadky,ještě než tramvaj přijede. Podařilo se mi odhodit jen květinu.
"Dovolíte?" nabídl se jeden ochotný mládenec a vzal mi činku z ruky.
"To vlečete pro manžela?" tvářil se uznale.
"Jo! Pro manžela - jako překvapení" snažila jsem se chovat mile.
"Pomůžu vám s tím. Kde bydlíte?"
"Hned u zastávky - děkuji," vyrvala jsem mu obří koule z ruky a vlekla jsem je až ke dveřím domu. K nám do patra jsem vylézala jako na Mont Blanc.

"Jé-é-é-é-é- co to máš?" obklopily mne moje slaďoučké, svátečně oblečené děti v bytě uprostřed květin, na kterých zapracoval taťka, a už tu byl sám mne přivítat. Měl oči navrch hlavy.."To vám rozdávali na MDŽ?"
"Rozdávali!" Padla jsem na gauč a rozbrečela jsem se,rozmazala jsem si nalíčení a poškodila slavnostní účes.Ale nikdo nic nechápal.Když se věc vyjasnila,chtěl mi manžel udělat radost - taky bude cvičit! Přikoupí se ještě jedna stejná činka pro něho, a pro mně dvě malé. Budeme posilovat. Časem jsme železo naskládali do skříně pod svetry. Zapomělo se.Pak jsme si vyměnili byt a nastalo stěhování.

.....Hlavně nic do skříní - to je proti předpisům....připoměli jsme si příkaz stěhovací firmy,když na nás ze skříně vyjuklo železo. Přidali jsme tedy ještě více svetrů a skříň jsme mazaně převázali motouzem kolem dokola a madla v zamčeném stavu jsme přelepili páskou na koberce. Všechno běželo jako po másle,a nad schodištěm se ocitla skříň šatní.

Uf - Uf - naklonili ji stěhováci zavěšenou na popruzích.Lepenka trochu povolila,a dveře skříně vytvořily písmeno vé.To železu stačilo. Ozval se valivý zvuk,na schody vypadla jedna malá činka,zvětšila otvor pro svou železnou sestru a obě se valily dolů po schodech s rachotem jaký nejspíš vyvolává kobercové bombardování. Stěhováci ztuhli - ale já víc. Naladěný úsměv nezabral. Stěhovák v kostkované košili si odplivl ke dveřím našich sousedů.
"Vole - dem vod toho! To sou ňáký cirgusácí - maj to plný železa!"
Na obhajobu jsem v tu chvíli byla sama,protože statečný taťka zalezl i s dětmi do bytu hned jak to vypuklo, a zavřel za sebou dveře. Začala jsem něco říkat, ale velké železo připravené u štěrbiny ke startu mne nenechalo dokončit myšlénku...Ozvala se rána jako z děla, a potom druhá..."nedorozumění"...slyše - la - jsem sama sebe do pekelného rachotu.
"Pěkný nedorozumění! Asi tak půl tuny - co?" odplivl si i druhý stěhovák a zatvářil se hrozivě.
"Tak vod toho my placený nejsme!" prskli směrem ke mně a chystali se skříň i s popruhama opustit.
"Ne-e-e-e-e," brečela jsem a lomila jsem rukama a pak jsem uslyšela shůry spásné...."to srovnáme - pánové - to srovnáme" ...ale nebyl to hlas boží. To jenom taťka se vzmužil a překonal jinak nepřekonatelný odpor, kdykoliv měl vynaložit byť jenom pět korun, a mával ve dveřích peněženkou. To zabralo.
Srovnávací obnos pak přesáhl hodnotu celého vyúčtovaného stěhování.

No - uteklo to, - uteklo. A jsem zase " v čase".
Kde skončilo železo, už nevím. Ale všechno je pryč,železné i neželezné. I prodejna Sportu, kde už je asi popáté něco jiného, tramvaj jezdí jinudy, a také můj byt je úplně jinde,stejně jako můj bývalý manžel a děti.



^{_{ikonka: colourbox.com}}